V dobách dávno minulých, kdy stíny se prodlužovaly a město Praha těžce dýchalo pod tíhou válečných útrap, rozprostíral se nad Malou Stranou a Hradčany závoj strachu a beznaděje. Bylo to v onom prokletém sedmnáctém století, v čase Třicetileté války, kdy se osudy lidí lámaly jako staré suché větve a víra byla zkoušena v ohni utrpení. Vzduch byl tehdy prosycen pachem dýmu, potu a krve, a tiché modlitby se mísily s drsnými rozkazy cizích vojáků.

V té době se na Prahu snesla pohroma v podobě švédských vojsk. Zmocnili se Hradčan, obsadili i klášter Strahovský, kde si zřídili ležení, a jejich přítomnost doléhala na duše Pražanů jako těžký kámen. Mezi těmito seveřany se nacházel jeden, jehož jméno se dávno ztratilo v propadlišti dějin, avšak jeho zlověstný odkaz přežil. Byl to voják, jehož srdce bylo černé jako noc a duše posedlá nenasytnou touhou po cizím majetku. Nebál se Boha ani člověka, a jeho kroky byly vedeny jen chamtivostí.

Tento bezbožný Švéd, jak se o něm šeptalo, se s drancováním nespokojil jen na bojištích. Využíval chaosu a strachu, který panoval, a s nelidskou krutostí loupil v pražských kostelech, které měly být posvátným útočištěm. Vykrádal oltáře, bral cenné relikvie, svaté nádoby, vše, co se třpytilo a mělo nějakou cenu. Jeho rouhavé činy zanechaly v srdcích zbožných Malostraňáků hlubokou ránu a vyvolaly v nich hněv, který se mísil s beznadějí. Stříbro i zlato, které mělo sloužit ke cti Boží, končilo v jeho špinavých rukou, a jeho tvář se při každém novém lupu křivila hnusným úsměvem.

Malostranští, zmučení válkou a cizí nadvládou, nemohli snášet toto svatokrádežné řádění donekonečna. Jejich trpělivost, již tak těžce zkoušená, přetekla. A tak se stalo, že jednoho temného večera, kdy se ulice Nerudova, tehdy ještě zvaná Ostruhová, utápěla v hlubokém stínu a jen sem tam probleskovalo světlo z oken, se skupinka odhodlaných Malostraňáků rozhodla zarazit jeho řádění. Bylo to v úzkých, křivolakých uličkách, kde se dalo snadno ztratit i najít nečekaný osud. Švédský voják, obtěžkán kořistí z dalšího uloupeného kostela, kráčel temnou ulicí, jeho kroky byly jisté, avšak neopatrné. Zpoza kamenných domů, které se tyčily k nebi jako němé stráže, se vynořili ti, kdož již nemohli snášet jeho zlobu. V nastalé rvačce, v níž se mísil křik, řinčení zbraní a zoufalství, potkal Švéd svůj krutý konec. Jeho hlava, symbol jeho bezbožnosti a chamtivosti, byla useknuta, a tělo padlo na dlažbu Nerudovy ulice, navždy ztichlé.

Avšak smrt nebyla pro Švéda vysvobozením, nýbrž počátkem věčného utrpení. Jeho hříchy byly příliš těžké, jeho rouhání příliš hluboké. A tak se stalo, že od té doby, kdy noc dosáhne své nejhlubší tmy a hodiny odbijí půlnoc, začne se v Nerudově ulici dít něco hrůzostrašného. Z hlubin minulosti se vynoří přízrak onoho bezhlavého švédského vojáka. Bloumá ulicí, jeho bezhlavé tělo se potácí mezi starými domy, a v podpaží pevně svírá svou uťatou hlavu. Jeho kroky jsou tiché, avšak vzduch kolem něj ztěžkne chladem a zápachem staré krve. Ti, kdo jej spatřili, vyprávěli o prázdných očích v useknuté hlavě, které se v tichu noci marně snaží najít cestu zpět na své místo, o ústech, která se v hrůzné grimase otevírají, aniž by vydala jediný zvuk. Je to věčné pokání za jeho chamtivost a znesvěcení svatých míst.

A jako by jeden přízrak nestačil k tomu, aby naplnil Nerudovu ulici děsem, zjevuje se v čase půlnočním i druhý. Je to ohnivý bezhlavý kostlivec, jehož kosti sálají slabým, avšak zlověstným žárem. Jeho původ je ještě tajemnější než osud švédského vojáka. Někteří říkají, že je to duch někoho, kdo zemřel strašlivou smrtí v plamenech, jiní věří, že je to ztělesnění samotného utrpení a zmaru, které válka přinesla do těchto ulic, anebo možná prastarý strážce, který povstal z hlubin země, aby připomínal lidem, jakou cenu má bezbožnost a chamtivost. Jeho plamenné kosti osvětlují na okamžik vlhké zdi domů, než se zase ponoří do tmy, a zanechávají za sebou jen pocit mrazivého žáru a beznaděje.

Oba tito bezhlaví duchové se zjevují v hluboké noci, kdy většina poctivých duší spí a ulice Nerudova je opuštěná, jen měsíc shlíží na staré domy a dláždění. Jejich přítomnost je připomínkou krutých časů, lidské chamtivosti a spravedlnosti, která někdy přichází až po smrti. Nikdo neví, kdy jejich strašení skončí, neboť jejich osud je spjat s hříchy minulosti, které se stále vznášejí nad starou Prahou. A tak i dnes, když hodiny na kostele svatého Mikuláše odbijí půlnoc a ticho se snese na Nerudovu ulici, mnozí obyvatelé Malé Strany raději pevně zavírají okenice a s tichou modlitbou se snaží usnout, v naději, že je hrůzné přízraky minou a jejich bezhlavé kroky se ztratí v nekonečnu noci.