Bylo tomu v dobách dávných, kdy Praha, to kamenné srdce české země, zažívala těžké časy. Psal se rok tisíc sedm set třináctý, a nad Starým Městem se vznášel neviditelný, avšak všudypřítomný stín – stín morové rány. Ulice, jindy plné smíchu, křiku trhovců a cinkání podkov, zely prázdnotou. Jen občas projel těžký vůz, jehož drkotání se rozléhalo ozvěnou mezi vysokými domy, a z něhož se ozývalo chraplavé volání „Noste mrtvé!“ Vzduch byl těžký, prosycený strachem, pachem kadidla a spáleného dřeva, a z každého otevřeného okna se linula modlitba za spásu duše.

Uprostřed tohoto všeobecného zármutku a zmaru stál kostel svatého Jakuba, mohutná bazilika s hrdou věží, jež se tyčila k nebesům jako tichý svědek lidského utrpení. A v jeho útrobách, v tichu, které přerušovalo jen šepot modliteb několika odvážných věřících a občasné vzdálené zvonění umíráčku, pracoval neznámý malíř. Byl to muž prostých způsobů, jehož jméno nepamatují staré kroniky, ale jehož dílo mělo navždy spočinout na hlavním oltáři.

Dny míjely, jeden jako druhý, a mor si bral svou daň. Zprávy o nových obětech se šířily jako zlověstný vítr. Sousedé opouštěli sousedy, rodiny se rozpadaly, a i ti nejstatečnější propadali beznaději. Malíř však, obklopen svými barvami a plátnem, se zdál být zcela netečný k hrůzám, jež se odehrávaly za kostelními zdmi. Každé ráno, s prvními paprsky slunce, jež pronikaly barevnými vitrážemi a kreslily na dlažbu duhovou mozaiku, usedal ke svému dílu. S pečlivostí a oddaností míchal pigmenty, nanášel tahy štětcem, a na rozměrném plátně před ním pomalu ožíval výjev plný nebeské slávy a svatých postav.

Bylo to podivuhodné, až téměř neuvěřitelné. Zatímco kolem něj lidé padali jako klasy pod kosou, zatímco faráři a mniši, kteří se odvážili vycházet mezi nemocné, umírali jeden po druhém, malíř zůstával zázrakem zdráv. Jeho tvář byla sice bledá únavou z dlouhých hodin práce, ale jeho oči zářily jiskrou života a soustředění. Jeho ruce byly pevné a jisté, jeho dech klidný. Mor, ten neviditelný démon, který se plížil každou uličkou, každým domem, zdál se ho míjet, jako by byl chráněn nějakou vyšší mocí, či snad samotnou posvátností úkolu, který mu byl svěřen.

Lidé, kteří ho zřídka zahlédli, jak vstupuje do kostela nebo z něj vychází, šeptali o něm s posvátnou úctou. Někteří věřili, že ho Bůh chrání, aby mohl dokončit své svaté dílo. Jiní se domnívali, že je to sám svatý Jakub, patron kostela, kdo nad ním drží ochrannou ruku. Malíř však sám o tom nemluvil. Jen pracoval, pohroužen do světa barev a světla, snaže se do každého tahu štětcem vnést naději a útěchu, kterou tak zoufale potřebovala celá Praha.

Dny se protahovaly v týdny a týdny v měsíce. Mor pomalu slábl, jeho zuřivost se zmírňovala, ale stále se ozývaly zvony oznamující další skon. Malířův obraz se blížil k dokončení. Každý detail byl propracován s mistrovskou precizností, každá postava dýchala životem, a celá kompozice vyzařovala sílu a klid. Bylo to dílo, jež mělo přežít věky, svědectví o víře uprostřed beznaděje.

Konečně nadešel den, kdy malíř položil štětec. Poslední tah, poslední tečka, a obraz byl hotov. Stál před ním, unavený, ale s pocitem hlubokého zadostiučinění. Světlo z okna dopadlo na plátno a rozzářilo jej v plné kráse. V tu chvíli se zdálo, že i sám kostel si oddechl. Malířova práce byla dokončena.

Jenže osud si s ním zahrál krutou hru. Jako by mor čekal, až jeho úkol na zemi skončí, aby si jej mohl vzít k sobě. Dva dny poté, co malíř dokončil své mistrovské dílo, bylo jeho tělo ochablé, jeho dech ztěžklý. Mor, který ho tak dlouho obcházel, se ho zmocnil s náhlou a neúprosnou silou. Týž den, kdy město začalo opatrně dýchat s úlevou, kdy se po ulicích začalo objevovat více lidí a zněly první, byť tiché, zvuky života, vyhasl život neznámého malíře. Skonal tiše, v ústraní, stejně jako žil.

Jeho obraz však zůstal. Dodnes zdobí hlavní oltář kostela svatého Jakuba, němý svědek morové rány a neobyčejného osudu muže, který jej stvořil. A mnozí, kdo stanou před tímto dílem, pocítí nejen krásu umění, ale i tichou otázku, jež visí ve vzduchu jako dávná ozvěna: Proč byl ušetřen, aby mohl dokončit svůj úkol, a proč si ho mor vzal k sobě, jakmile jeho práce skončila? Odpověď zůstává skryta v tajemství Prahy a v hlubinách času.