V hlubinách Anežského kláštera, kde kamenné zdi pamatují šepot modliteb a ozvěny královských návštěv, se ukrývá legenda o Anežčině slze. Nejde o slzu fyzickou, ale o slzu z čisté lásky, která se zhmotnila v drobný, bezbarvý drahokam. Podle pověsti ji Anežka Přemyslovna, světice a zakladatelka kláštera, uronila v den, kdy se vzdala pozemských radostí a zasvětila svůj život službě Bohu a chudým. Slza, padající na chladnou dlažbu kaple svatého Františka, se okamžitě proměnila v krystal, který v sobě uchoval veškerou její oddanost a soucit.

Po staletí se drahokam ukrýval v hlubinách kláštera, střežen tajemstvím a předáván pouze vyvoleným abatyším. Říkalo se, že dokáže léčit nemocné, utišit zoufalé a otevřít srdce k pravé lásce. Avšak síla slzy byla tak mocná, že se mohla projevit pouze v rukou člověka s čistým srdcem a nesobeckou touhou pomáhat druhým. Mnozí ji hledali, vedeni touhou po moci a bohatství, ale slza se před nimi vždy skryla, chráněna duchy minulých jeptišek, které bděly nad klášterem.

Jednou, v dobách velkého hladomoru, kdy lidé v Praze umírali hlady a zoufalství pronikalo i za zdi kláštera, se mladá jeptiška jménem Dorota odvážila hledat Anežčinu slzu. Nebyla vedena osobním prospěchem, ale touhou pomoci svým bližním. Po dlouhých dnech modliteb a postů se jí konečně zjevila vize a s její pomocí našla ukrytý drahokam. Jakmile ho vzala do ruky, pocítila vlnu tepla a síly, která ji naplnila. V noci se pak vydala do ulic a s pomocí slzy uzdravovala nemocné a rozdávala jídlo hladovým. Zázrak se stal – sýpky se naplnily, nemoci ustoupily a nad Prahou opět zazářilo slunce naděje.

Od té doby legenda o Anežčině slze žije dál. Říká se, že se objevuje v dobách největší nouze, aby pomohla těm, kteří to nejvíce potřebují. Hledejte ji i vy, až budete procházet tichými chodbami Anežského kláštera. Možná, že se i vám zjeví a ukáže vám cestu k dobru a lásce, která se ukrývá v každém z nás.

Anežský klášter, rozkládající se na pravém břehu Vltavy, představuje unikátní soubor středověkých sakrálních staveb, odrážející proměnlivý vkus a potřeby své doby. Jeho stavební jádro, vzniklé ve 30. letech 13. století, nese jasné rysy rané gotiky, patrné především na strohých obrysech chrámových staveb a použitých materiálech. Základním stavebním prvkem je pečlivě opracovaný pískovec, z něhož jsou vytesány ostění oken a portálů, zdobené typickými lomenými oblouky. Raně gotická je i dispozice kostelů, například kostela sv. Františka, s jednoduchými, pravoúhlými presbytáři a klenebními systémy, které kladou důraz na vertikalitu prostoru. Zvláštní pozornost si zaslouží i románské prvky, které se prolínají s raně gotickými detaily, svědčící o postupném přechodu mezi architektonickými styly.

Postupem času se klášter rozšiřoval a dobudovával, což se projevilo v proměně jeho architektonického výrazu. Vedle strohých raně gotických forem se objevují prvky gotiky vrcholné, s propracovanějšími žebrovými klenbami, bohatšími okenními kružbami a větší snahou o dekorativnost. Dokladem je například dostavba klášterního kostela sv. Salvátora. Zrušení kláštera v 18. století a jeho následné využití pro jiné účely vedlo k zásahům do původní struktury a k úpravám, které zčásti setřely původní architektonický ráz. Až v průběhu rozsáhlých rekonstrukčních prací ve 20. století se podařilo vrátit areálu alespoň částečně jeho původní podobu a zdůraznit jeho historickou hodnotu, čímž se Anežský klášter stal cenným dokladem vývoje středověké architektury v Praze.