V hlubinách Malé Strany, kde se křivolaké uličky proplétají jako kořeny starých stromů, stojí Dům U Bílé poštovské trubky. Už samotný název vyvolává zvědavost a šepot starých pověstí. Pravda, dnes je to jen tichý svědek času, ale kdysi, v dobách, kdy po dlažebních kostkách klapaly podkovy kočárů, se tradovalo, že bílá trubka, která dala domu jméno, nebyla obyčejná poštovní schránka. Měla sloužit jako tajná brána do jiného světa, možná světa andělů, možná světa duchů.

Legenda praví, že v době, kdy v domě bydlela stará hraběnka Alžběta, žena s pověstí alchymistky a obdivovatelky nebeských sfér, se v noci, za svitu bledého měsíce, z trubky linulo jemné, éterické světlo. Ti, kteří se odvážili přiblížit, prý slyšeli šepot andělských hlasů a cítili dotek chladivého vánku z jiného světa. Hraběnka Alžběta, vědoma si tajemství, pečlivě střežila trubku a její okolí. Tvrdila, že je to jediný způsob, jak udržet spojení s dušemi zesnulých a čerpat z jejich moudrosti.

Po hraběnčině smrti dům chátral a s ním i pověst o bílé trubce. Mnozí se snažili tajemství odhalit, hledali skryté mechanismy, tajné chodby, ale nic nenašli. Trubka zůstala jen bílou trubkou na fasádě domu, mlčenlivým svědkem minulosti. A přesto, dodnes se říká, že v tichých nocích, kdy Malá Strana spí, lze u Domu U Bílé poštovské trubky zaslechnout slabý šepot, jako by se z hlubin domu snažily promluvit dávné duše, a na chvíli se zjeví bledé světlo, které připomíná, že mezi světy existuje tenká hranice, kterou nelze vždy vidět, ale vždy ji lze cítit.

A tak Dům U Bílé poštovské trubky stojí dál, v tichosti a majestátnosti, a připomíná nám, že i v srdci Prahy, v kamenných zdech a starých uličkách, se skrývají tajemství a legendy, které čekají na své odhalení. Snad se jednoho dne najde někdo, kdo se odváží naslouchat šepotu z trubky a odhalí pravdu o jejím tajemství, pravdu, která se skrývá v hlubinách času a v srdcích těch, kteří věří v magii a zázraky.

Dům U Bílé poštovské trubky, nenápadně se vklíněný do malebné Vlašské ulice, je tichým svědkem proměn malostranské architektury. Jeho současná podoba, nesoucí jasné rysy pozdního klasicismu, maskuje hlubší, renesanční kořeny. Původní, pravděpodobně renesanční objekt, byl v roce 1840 radikálně přestavěn dle návrhu architekta Martina Hausknechta. Tato přestavba, zřejmě iniciovaná Lobkovici, pro něž dům sloužil jako obydlí pro úředníky, vtiskla budově její charakteristický klasicistní ráz. Dvoupatrová stavba, usazená na lichoběžníkové parcele, je mistrně komponovaná tak, aby využila veškerý dostupný prostor a zároveň vytvořila intimní dvorek, skrytý před zraky kolemjdoucích.

Fasáda domu U Bílé poštovské trubky je ukázkou uměřenosti a elegance, typické pro klasicistní sloh. Přízemí zdobí bosoáž, evokující robustnost a stabilitu. Horizontální členění fasády pomocí průběžných podokenních říms v patrech dodává budově rytmus a opticky ji odděluje od okolní zástavby. Zvláštní pozornost si zaslouží okna prvního patra, akcentovaná parapety, čímž je zdůrazněn společenský význam tohoto podlaží. Hladké omítky a decentní dekorativní prvky podtrhují klasicistní ideál harmonie a jednoduchosti. Dům U Bílé poštovské trubky, dnes chráněná kulturní památka, je tak cenným dokladem architektonické evoluce Malé Strany, kde se prolínají vlivy různých slohů a období, vytvářející jedinečný a nezaměnitelný genius loci.