Dům železného muže, kdysi hrdě stojící v Platnéřské ulici na Starém Městě, byl po staletí víc než jen obyčejnou stavbou. Patřil platnéřům, zručným řemeslníkům, kteří v této ulici, jež jim dala jméno, vyráběli rytířská brnění a přilby. Jeho největší sláva však nepramenila z řemeslné zručnosti, ale z temné a poutavé legendy, která se k němu neodmyslitelně váže.

Pověst o zakletém rytíři se datuje do 14. století, do doby vlády krále Jana Lucemburského. Vypráví o tajemném rytíři, který neustále chodil v černém brnění a jenž jednoho dne zavítal do dílny zbrojíře v Platnéřské ulici, aby mu opravil jeho zbroj. Rytíř se zamiloval do zbrojířovy krásné dcery, ale jeho city nebyly opětovány. V návalu neovladatelného hněvu dívku probodl dýkou. Umírající dívka ho proklela slovy: „Ani ty hněvu neujdeš, v kámen se proměníš a tisíc let stát tu budeš.“ Kletba se naplnila okamžitě – rytíř na místě zkameněl.

Zkamenělá socha rytíře byla umístěna na podstavec na průčelí domu jako věčné memento a výstraha. Duch rytíře však neměl pokoje. Pověst praví, že jednou za sto let, přesně v den a hodinu vraždy, se rytířův duch vrací do zkamenělého těla a čeká na vysvobození. Vysvobodit ho může pouze nevinná dívka, která v tentýž den a hodinu pronese slova odpuštění pro jeho duši. Legenda zaznamenává několik neúspěšných pokusů o vysvobození. Jednou se do domu nastěhovala vdova s dcerou. Rytíř se dívce zjevil a sdělil jí přesnou větu, kterou má pronést: „Prosím za tebe duše ubohá, abys milosti došla u Boha.“ Dívka se však ze strachu svěřila matce. Matka se pokusila říct větu za ni, ale jakmile se rytíř objevil a spatřil matku, zaúpěl, vykřikl „zase sto let“ a zmizel, opět zkamenělý na svém místě. Jiná verze uvádí, že dívka se prostě schovala a matka nestihla větu říct, čímž promarnila jedinečnou šanci.

Původní Dům železného muže bohužel nepřežil asanaci Židovského města a přilehlých ulic na přelomu 19. a 20. století a byl zbourán. Původní socha železného muže byla naštěstí zachráněna a je dodnes k vidění v pražském Městském muzeu. Na místě původního domu dnes stojí jiná zástavba, pravděpodobně v rámci Nové radnice nebo Městské knihovny. Přestože původní dům zmizel, pověst žije dál. V Platnéřské ulici, o kus dál na Mariánském náměstí, stojí od roku 1910 nová socha, kterou navrhl Ladislav Šaloun a vytesal Eduard Zvelebil. Tato socha zobrazuje rytíře a vedle jeho nohy sedí mladá dívka, symbol naděje na vysvobození, a slouží jako trvalá připomínka této prastaré pražské legendy.

Původní Dům železného muže v Platnéřské ulici byl typickým středověkým měšťanským domem, který sloužil jako obydlí a dílna platnéřům, řemeslníkům vyrábějícím brnění. Přesný architektonický styl domu před jeho demolicí na přelomu 19. a 20. století není detailně zdokumentován, avšak lze předpokládat, že nesl znaky gotické a později renesanční přestavby, typické pro pražské Staré Město. Jeho nejvýraznějším prvkem byl výklenek na průčelí, ve kterém stála socha železného rytíře, dávající domu jeho jméno a proslulost. Tato socha, ačkoliv je dnes uložena v Městském muzeu, byla po staletí neodmyslitelnou součástí architektonického výrazu domu a dominantou ulice. Její přítomnost naznačuje, že dům byl nejen obytnou, ale i symbolicky významnou stavbou v kontextu středověké Prahy. Demolice domu v rámci asanace znamenala zánik této konkrétní architektonické podoby, avšak v ulici Platnéřské, o kus dál na Mariánském náměstí, dnes stojí nová socha, kterou navrhl Ladislav Šaloun a vytesal Eduard Zvelebil v roce 1910. Tato socha, ačkoliv není součástí původního domu, připomíná jeho legendu a architektonickou tradici místa.