Na rohu Ostrovní ulice, kde se majestátní Národní divadlo dotýká tajemného zákoutí Nového Města, stojí Nová scéna – skleněná kostka, obestřená mlhou pověstí. Neříká se jí tak jen pro svou moderní architekturu, ale i pro to, že v jejích stěnách se zrcadlí příběhy, které se nikdy nestaly, a přesto žijí dál. Šeptá se, že na místě, kde dnes stojí Nová scéna, kdysi dávno, ještě před stavbou Národního divadla, stávala malá, zapomenutá loutkářská dílna. Mistr loutkář, jménem Václav, byl známý svými marionetami, které prý měly duši a dokázaly předvídat budoucnost.

Když se začalo mluvit o stavbě velkého divadla, Václav se bál, že jeho dílna bude zbourána. Staré pověsti vyprávějí, že v zoufalství uvrhl kletbu na budoucí stavbu. Kletbu, která měla zajistit, že na tomto místě nikdy nebude klid, že se zde budou prolínat světy, že se sny a skutečnost stanou jedním. Když pak stavba nové scény skutečně započala, lidé začali slýchat zvláštní zvuky – smích loutek, šepot neznámých hlasů, kroky, které nikdo neviděl. Někteří tvrdili, že viděli v odrazech skleněných stěn mihotat se stíny loutek, tančících ve světle měsíce.

A tak se prý stalo, že Nová scéna, moderní divadlo plné techniky, se stala i místem, kde se setkávají světy. Herci, kteří zde vystupují, občas pocítí zvláštní chvění, jakoby je někdo vedl, jakoby hráli role, které jim nebyly dány. Technici slýchají šepot v prázdném sále a uklízečky nacházejí na jevišti malé, dřevěné loutky, které tam nikdo nenechal.

Pověst vypráví, že Václavova kletba stále trvá, a že Nová scéna je brána do jiného světa, kde loutky ožívají a kde se sny stávají skutečností. Proto, až se budete dívat na představení na Nové scéně, nezapomeňte se dobře rozhlédnout. Možná, že mezi diváky uvidíte i Václava, usmívajícího se spokojeně, protože jeho loutky stále hrají svou hru.

Nová scéna Národního divadla, dokončená roku 1983, představuje odvážný a v kontextu doby i kontroverzní přírůstek do historického souboru Národního divadla. Architektonický návrh Karla Pragera a jeho týmu z Ústavu výstavby hlavního města Prahy se vymyká tradičnímu chápání divadelní architektury. Stavba se hlásí k brutalistnímu stylu s výraznými prvky high-tech, typickému pro pozdní socialistickou modernu. Nosná konstrukce je tvořena železobetonovým skeletem, který je obalen charakteristickým pláštěm z více než čtyř tisíc skleněných tvárnic, tzv. kopilitů. Tyto tvárnice, zhotovené z profilovaného skla, propůjčují budově jedinečný světelný efekt a částečnou průhlednost, čímž se budova opticky odlehčuje a komunikuje s okolním prostředím. Fasáda tak vytváří dojem monumentální, ale zároveň éterické struktury.

Klíčovým architektonickým prvkem je kromě kopilitové fasády i členitá dispozice vnitřních prostor, která se snaží o propojení s exteriérem. Interiér, původně koncipovaný jako multifunkční prostor pro experimentální divadlo, balet a další umělecké formy, se vyznačuje syrovostí a utilitárností. Odhalené betonové plochy, kovové konstrukce a industriální osvětlení podtrhují modernistický charakter budovy. V průběhu let prošla Nová scéna několika úpravami, které se dotkly zejména interiéru a technického vybavení. I přes tyto zásahy si budova zachovala svůj původní architektonický výraz a dodnes představuje významný příklad československé architektury 80. let, který se snaží o dialog s historickým kontextem a zároveň o inovativní přístup k divadelnímu prostoru.