V hloubi Nového Města, tam, kde se Štěpánská ulice vine jako stříbrná stuha, stojí Lucerna, palác, který šeptá příběhy staré Prahy. Nejsou to jen příběhy o lesku a slávě, o prvorepublikovém životě plném tance a smíchu. Lucerna skrývá i legendu o strážkyni, která bdí nad jejím bludištěm chodeb a sálů, o Marii, dceři stavitele Václava Havla. Říká se, že Marie milovala Lucernu víc než život sám. Pomáhala otci s každým plánem, s každou cihlou, s každým kouskem mozaiky, která zdobí palác dodnes.

Když však přišla temná doba znárodnění, Marie se zhroutila. Její milovaná Lucerna, dílo její rodiny, měla být vyrvána z jejich rukou. Legenda praví, že v zoufalství se Marie ukryla v hloubi paláce, do tajné komory, kterou znala jen ona a její otec. Tam, obklopena vzpomínkami a plány, složila přísahu, že bude Lucernu chránit i po své smrti. Nikdo ji už nikdy neviděl živou. Lidé šeptali, že její duch zůstal v Lucerně, spojený s každým koutem, s každým krokem návštěvníků.

Od té doby se vypráví, že v noci, když je Lucerna tichá a prázdná, lze zaslechnout šepot Marie. Hlas jemný jako vánek, ale plný odhodlání. Říká se, že pokud se v Lucerně chováte s úctou a obdivem, Marie vám ukáže cestu, odhalí skrytá zákoutí a propůjčí vám kousek magické atmosféry paláce. Ale pokud se chováte hrubě a neuctivě, Marie se rozzlobí a ztratíte se v jejím labyrintu, dokud si neuvědomíte svou chybu.

A tak Lucerna stojí dál, majestátní a tajemná. Nejen jako památka na zlaté časy, ale i jako připomínka Mariiny lásky a obětavosti. Duch Marie, strážkyně Lucerny, bdí a čeká na ty, kteří jsou hodni vstoupit do jejího světa. A možná, až budete procházet Lucernou, ucítíte lehký závan větru a zaslechnete šepot. Možná je to Marie, která vás vítá ve svém paláci.

Palác Lucerna, monumentální stavba tyčící se v srdci Nového Města pražského, představuje unikátní syntézu architektonických vlivů počátku 20. století. Hrubá stavba, započatá v roce 1907 a završená až roku 1921, vykazuje prvky pozdní secese s dozvuky nastupujícího modernismu. Masivní železobetonová konstrukce, v té době progresivní stavební technologie, umožnila vytvoření rozsáhlých vnitřních prostor s velkorysým prosklením, typickým pro obchodní pasáže. Fasáda, zdobená jemnými secesními ornamenty a obklady z umělého kamene, kontrastuje s racionálním uspořádáním vnitřní dispozice. Dominantou paláce je rozsáhlý sál s prosklenou kupolí, původně zamýšlený jako hokejový stadion, který se stal jedním z nejvýznamnějších pražských společenských prostor.

Architektonický jazyk Lucerny se vyvíjel v čase. Po znárodnění v roce 1948, kdy budova postupně chátrala, proběhly v průběhu let dílčí úpravy a modernizace, které se však spíše snažily o utilitární využití než o zachování původního charakteru. Po restituci v roce 1991 se palác postupně vrací do původní podoby, a to i díky citlivým rekonstrukcím, které se zaměřují na obnovu historických detailů a zároveň na moderní využití paláce. V interiéru, zejména v pasáži, se dochovala řada původních prvků, jako jsou mozaikové podlahy, štuková výzdoba a originální osvětlovací tělesa, které dokládají vysokou řemeslnou úroveň doby vzniku paláce. Lucerna tak představuje živoucí kroniku architektonického a společenského vývoje Prahy 20. století.