V Karmelitské ulici, v stínu mohutných zdí Thun-Hohensteinského paláce, se šeptá stará pověst o ztracené alchymistce. Nejde o ledajakou ženu, ale o Eleonoru z Thun-Hohenštejna, dceru hraběte, jež namísto plesových šatů a námluv preferovala prach starých knih a dýmající alembiky. V dobách, kdy byl palác ještě domem U Tří zlatých ruk, Eleonora tajně experimentovala v zaprášeném podkroví. Hledala elixír věčného mládí, lék na všechny nemoci, kámen mudrců – cokoliv, co by ji vymanilo z okovů aristokratické nudy.

Jedné mlhavé noci, když se nad Malou Stranou vznášela zvláštní atmosféra, se Eleonora konečně dostala k hranici objevu. Během složitého procesu transmutace se však cosi zvrtlo. V místnosti se rozzářila oslnivá záře, ozvala se rána a Eleonora zmizela beze stopy. Hrabě, zdrcený ztrátou dcery, nechal podkroví zazdít a zakázal o Eleonoře mluvit. Říká se, že v zazděné místnosti zůstaly Eleonořiny alchymistické nástroje a nedokončený recept.

Od té doby se v paláci zjevují zvláštní jevy. Služebnictvo hlásilo šepot v prázdných chodbách, záblesky světla za zazděným oknem podkroví a zvláštní vůni síry a bylin. Někteří tvrdí, že Eleonora se stále potuluje palácem, uvězněná mezi světy, dokud někdo nenajde její ztracený recept a neosvobodí ji. Jiní zase věří, že Eleonora dosáhla nesmrtelnosti, ale za cenu, že navždy zůstala uvězněná v paláci, bdící nad svými alchymistickými tajemstvími.

Ať už je pravda jakákoliv, Thun-Hohensteinský palác v sobě skrývá víc než jen barokní krásu. V jeho zdech se ukrývá ozvěna alchymistické vášně, touha po poznání a tajemství, které čeká na své odhalení. A snad, v některou mlhavou noc, se z podkroví opět ozve šepot a záblesk světla, připomínající tragický osud Eleonory z Thun-Hohenštejna, ztracené alchymistky z Malé Strany.

Thun-Hohenštejnský palác, situovaný v malebné Karmelitské ulici na Malé Straně, představuje pozoruhodný příklad pražské barokní architektury. Jeho počátky jsou sice spjaty s ranější stavbou – míčovnou z počátku 17. století – nicméně současná podoba paláce je výsledkem rozsáhlé přestavby z poloviny 18. století. Charakteristickým rysem je robustní třípatrová fasáda s klasickým barokním členěním. Použitý stavební materiál, zejména pískovec, dominuje v kamenných ostěních oken, portálech a dekorativních prvcích, čímž budově propůjčuje majestátní vzhled. Klíčovými architektonickými prvky jsou členitá okna s profilovanými šambránami, výrazná korunní římsa a jemně zdobený portál, který zve k vstupu do vnitřního dvora. Původní uspořádání interiéru, s osmnácti pokoji, kuchyněmi a stájemi pro koně, svědčí o jeho funkci jako honosného šlechtického sídla.

Palác prošel od svého vzniku několika proměnami, které se dotkly jak vnitřního uspořádání, tak i exteriéru. Zásadní vliv na jeho podobu měla akvizice rodem Thun-Hohenštejnů v 19. století, kdy se stal jejich pražskou rezidencí. Během tohoto období došlo k úpravám interiéru, které reflektovaly dobový vkus a potřeby šlechtické rodiny. I přes tyto úpravy si palác zachoval svůj původní barokní charakter. Dnes, jakožto chráněná kulturní památka, slouží Thun-Hohenštejnský palác jako cenné svědectví o bohaté historii a architektonickém vývoji Prahy. Jeho fasáda, s pečlivě restaurovanými detaily, nadále okouzluje návštěvníky a připomíná dobu, kdy Malá Strana byla centrem šlechtické elegance a kultury.