U Šítkovských mlýnů, tam, kde se Vltava kdysi divoce rozlévala kolem starobylých staveb, se traduje pověst o hastrmanovi, strážci vodních hlubin. Tento vodní duch nebyl jen pouhou bájkou; pro místní představoval reálné nebezpečí, ale i spravedlivého soudce nad osudy těch, kteří se octli v jeho živlu.

Vypráví se, že hastrman sedával na břehu, s očima upřenýma na hladinu, a sledoval každý pohyb na řece. Jeho existence byla úzce spjata s osudem tonoucích. Když někdo nešťastnou náhodou spadl do Vltavy, vše záviselo na náladě vodního pána.

Zlověstný smích, který se ozval z hlubin, znamenal jediné – pro tonoucího už nebylo naděje. Hastrman si ho vybral a nepustil. Pokud se však smích neozval, lidé doufali v záchranu. Pověst o hastrmanovi od Šítkovských mlýnů tak sloužila jako memento před zrádností Vltavy a jako připomínka, že v jejích hlubinách bdí mocná a nevyzpytatelná síla.