Za časů, kdy na trůně habsburském seděla moudrá císařovna Marie Terezie, a kdy ulice pražské ještě voněly po spáleném dřevu z komínů a kopytech koní na kamenné dlažbě, stála v srdci Pražského hradu Bílá věž. Nejedna duše se v jejích útrobách s osudem potýkala, nejedna slza tam do studeného kamene vsákla. A právě k této věži se váže pověst o nešťastné paní, jejíž osud se stal varováním i tichým šepotem pro ty, kdož se odvažují milovat za hranicemi danými.

Byla to mladá žena, jejíž jméno se již dávno z paměti vytratilo, ale její příběh zůstal vytesán do zdi času. Byla provdána za rytíře Ignáce Josefa Řehoře Zahrádku Sovinského z Aulensfeldu. Jméno to znělo vznešeně, ale za ním se skrýval muž starý, krutý a jeho srdce bylo tvrdé jako kámen. Život po jeho boku byl pro mladou paní žalářem, byť zdobeným zlatem a drahokamy. Její dny plynuly v tichém zoufalství, v komnatách hradu, kde jedinou útěchou jí bylo pohled na vzdálené kopce za Vltavou.

Jednoho dne však, kdy stín jejího trápení dosáhl nejhlubší temnoty, zjevila se jí jiskra naděje. V hlubokých lesích kolem hradu, kam se občas v doprovodu služebnictva vydávala na projížďky, potkala mladého myslivce. Byl to muž statný, s očima plnýma života a úsměkem, který dokázal rozehřát i to nejzmrzlejší srdce. Byla to láska zakázaná, plachá zpočátku jako srnka v lese, ale brzy silná a spalující jako lesní požár. Tajná setkání v šeru podvečera, pod korunami starých dubů, se stala jejím jediným smyslem života. V jeho náručí zapomínala na starého, krutého manžela, na tíhu svého postavení, na všechna pravidla, která jí svazovala.

Láska, byť sebečistší, se však v srdci mladé paní mísila s hořkostí a zoufalstvím. Toužila po svobodě, po životě po boku milovaného. A tak v jejím srdci začalo klíčit zlé sémě. Myšlenka, zprvu děsivá a zapuzovaná, se vracela s každým úderem srdce, s každým pohlazením myslivce. Aby se zbavila pout manželství a mohla být s milencem, odhodlala se k strašlivému činu. Ve své zaslepenosti a touze po štěstí nechala svého manžela zavraždit. Detaily tohoto činu zůstaly skryty pod rouškou tajemství, ale pověst praví, že to byla její ruka, která nepřímo vedla ostří zrady.

Štěstí však, které si vybudovala na krvi, nemělo dlouhého trvání. Pravda, jako proud podzemní vody, si vždy najde cestu na povrch. Brzy po smrti rytíře Ignáce Josefa Řehoře Zahrádky Sovinského z Aulensfeldu se začaly šířit podivné zvěsti. Lidé si šeptali o náhlosti jeho skonu, o zvláštním chování mladé vdovy. A pak, jako blesk z čistého nebe, vyšla najevo celá hrůzná pravda. Milenec, ten, pro kterého obětovala vše, ten, v jehož očích hledala útočiště, se jí v okamžiku nebezpečí zřekl. Zrada se tak stala dvojnásobnou – zradila manžela a byla zrazena tím, pro koho to učinila.

Nebylo úniku. Mladá paní byla dopadena a uvězněna v Bílé věži na Pražském hradě. Tato věž, součást severního opevnění, stála mezi starou Daliborkou a mohutnou Mihulkou, přístupná ze Zlaté uličky, a byla proslulá jako místo temné a bezútěšné. Každý krok po schodech, každý skřípot železných vrat za jejími zády, byl úderem do jejího srdce. V žaláři Bílé věže prožívala těžké dny plné úzkosti a zoufalství. Kamenné zdi byly svědky jejích slz, jejího pláče, jejích výčitek. Vzpomínky na myslivce, na jeho zradu, pálily hůře než žhavé uhlíky. Věděla, že její osud je zpečetěn.

A tak přišel den, kdy její pozemský život skončil. Byla popravena, a její duše, plná lítosti a stesku, se nemohla najít klid. Od té doby se po chodbách Bílé věže, a někdy i v okolních částech Pražského hradu, zjevuje nešťastný přízrak. Lidé, kteří se v pozdních hodinách odvážili projít kolem věže, vypovídali o tichém šepotu, o jemném vánku, který se zdál procházet skrz zdi, a o zjevení v bílém hávu.

Byla to ona, mladá paní, jež se stala Bílou paní z Bílé věže. Její duch, odsouzený k věčnému bloudění, stále čekal. Čekal na svého milého, i po tom, co se jí zřekl, i po tom, co ji zradil. Její přízrak je tichým připomenutím osudové lásky, zrady a trestu, který překračuje hranice smrti. A tak dodnes, když se setmí a vítr si pohrává s listy na stromech Pražského hradu, někteří tvrdí, že slyší tiché vzdechy a spatří mihotavý stín Bílé paní, jak tiše a věčně bloudí, hledajíc odpuštění a ztracenou lásku.