Vysoko na Pražském hradě stojí u Jeleního příkopu kulatá válcovitá věž. Jmenuje se Daliborka a dlouhá staletí sloužila jako obávané vězení. Její nejspodnější temná kobka se zužovala jako džbán a vězni se do ní museli spouštět na silném provaze. Úplně prvním nedobrovolným obyvatelem této chladné věže, podle kterého také dostala své jméno, byl mladý šlechtic a rytíř Dalibor z Kozojed. Jeho příběh však nezačíná lží nebo krádeží, ale obyčejným soucitem s chudými poddanými. Ti se kdysi vzbouřili proti svému drsnému pánovi a požádali Dalibora, aby je vzal pod svou ochranu. Ušlechtilý Dalibor jejich prosbám vyhověl a ochotně se jich zastal, což ho však nakonec stálo svobodu.
To se nelíbilo královským úředníkům, kteří se obávali, že by se podobná vzpoura mohla opakovat i na jiných panstvích. Brzy poslali vojsko, které Dalibora zajalo a odvedlo na Pražský hrad. Mladého rytíře odsoudili a spustili do temné hradní věže, kde měl čekat na svůj trpký konec. Ve vězení vládl chlad, vlhko a hlavně zoufalá nuda. Dalibor brzy pochopil, že pokud má v té hrůze přežít a nezbláznit se, musí se něčím zaměstnat. Uprosil proto žalářníka, by mu obstaral obyčejné dřevěné housle. Měl z dřívějška jen malé hudební nadání, ale osamělost a spousta času dokázaly pravé divy. Zkoušel hrát zpočátku nesměle, ale každým dnem se jeho hra lepšila a stávala se krásnější.
Za dlouhých večerů pak z vysoké věže zaznívala dolepčivá a neuvěřitelně dojemná hudba. Dalibor hrál z celého srdce, vkládal do tónů svou tesknotu, stesk po svobodě i svou naději. Brzy lidé z podhradí, obyvatelé Malé Strany i obyčejní poutníci chodili k příkopu, jen aby ho mohli poslouchat. Byli uchváceni. Mnohé jeho tesklivé písně dojímaly až k pláči. Žalářník brzy zjistil, že lidé posílají v košíku, který Dalibor po motouzu spouštěl z malého okénka dolů, nejen jídlo, ale i drobné mince na přilepšenou. Hudba vězně se stala v Praze vyhlášenou zprávou, od těch dob se navíc vžil známý český příměr: „Nouze naučila Dalibora housti.“
Nic však nezměnilo na jeho smutném a neodvratném osudu. Král tehdy nepobýval v Praze a soudci se báli, že by velká oblíbenost statečného a talentovaného rytíře mohla vyvolat mezi obyčejným lidem velkou vzpouru. Jednoho dne tak nádherná hra vězně zcela utichla. Lidé u věže marně pod okénkem naslouchali napínali uši. Z hradbách se začalo tiše mluvit, že soudci se rozhodli nepohodlného muže v tajnosti zbavit a urychlili jeho rozsudek stětím. Housle sice zmlkly, ale jméno Dalibor a název věže Daliborky žijí v českých pamětech až dodnes.