Po smrti kněžny Libuše, jež moudře vládla zemi české a jejíž slova z úst věštkyně plynula, zavládly v srdcích žen hluboké obavy. Ztratily svou ochránkyni, a s ní se zdálo, že ztratí i své postavení, jež jim za jejího života náleželo. Muži, vedeni knížetem Přemyslem, začali opět prosazovat svou sílu a vládu, a to se ženám nelíbilo. Jejich srdce se svírala úzkostí, neboť cítily, jak se staré pořádky hroutí a s nimi i jejich důstojnost.

V čele těchto nespokojených žen stála Vlasta, bojovná a odhodlaná žena, jež si nedala líbit ústrky ani pohrdání. Její oči plály hněvem, když viděla, jak muži zlehčují ženskou moudrost a sílu. Shromáždila kolem sebe zástupy dívek a žen, které sdílely její rozhořčení, a společně se rozhodly vzepřít osudu. Nechtěly se vzdát bez boje a přijmout podřízenost, jež jim byla vnucována.

Na levém břehu Vltavy, naproti Vyšehradu, který se tehdy nazýval Chrasten, začaly ženy stavět svůj vlastní hrad. Děvín mu daly jméno, neboť měl být pevností jejich ženské síly a odhodlání. Kameny se kutálely, dřevo se tesalo a z potu a odhodlání žen vyrůstaly mocné zdi, jež měly chránit jejich svobodu. Na Děvíně se cvičily v boji, učily se zacházet s mečem a kopím, a jejich křik se nesl údolím, budíce strach v srdcích mužů.

Kníže Přemysl, ač moudrý vládce, cítil v duši neklid. Míval vidění, v nichž se mu zjevovaly temné stíny a varovné hlasy před blížícím se nebezpečím ze strany žen. Snažil se muže varovat, ale jejich pýcha a sebevědomí jim nedovolily plně pochopit hloubku ženského odhodlání. Věřili, že ženská vzpoura je jen krátkodobou hrou, pouhým rozmarem, který brzy pomine. Avšak Vlasta a její bojovnice braly vše smrtelně vážně.

Jednoho dne vymyslela Vlasta s chytrou a krásnou Šárkou lest, jež měla mužům ukázat sílu ženského odhodlání a krutost jejich pomsty. Šárka se odebrala do hlubokého údolí, jež se dnes nazývá Divoká Šárka, a tam se nechala přivázat ke stromu. Její tělo bylo polonahé a tvář zkroucená bolestí, jako by ji tam zanechaly zlé ženy, jež ji mučily. Vedle ní ležel lovecký roh a veliký džbán plný sladké medoviny, jež sváděla k pití. Přesvědčivě naříkala a volala o pomoc, aby přilákala pozornost.

Netrvalo dlouho a údolím projížděl vladyka Ctirad se svou družinou. Ctirad, muž silný a statečný, ale i pošetilý, uslyšel zoufalé volání. Spatřil krásnou Šárku přivázanou ke stromu a jeho srdce se rozbušilo soucitem i touhou. Bez váhání ji osvobodil a naslouchal jejímu smyšlenému příběhu o krutých bojovnicích, které ji takto zanechaly. Šárka mu nabídla medovinu, aby se osvěžil po únavné cestě. Muži, zmožení žárem a okouzleni Šárčinou krásou, se s radostí chopili džbánu a s chutí pili, až se jim hlavy zamotaly a těla ztěžkla. Brzy všichni upadli do hlubokého spánku, omámeni sladkým nápojem.

Tehdy Šárka zatroubila na roh, jehož zvuk se rozlehl údolím a donesl se až k Děvínu. V mžiku se z křoví a skal vynořila dívčí družina, vedená samotnou Vlastou. Bez milosti pobily spící muže. Ctirad, ten statečný vladyka, byl zajat a odvlečen na Děvín. Tam ho Vlasta a její bojovnice krutě umučily, v některých verzích ho vpletly do kola na břehu Vltavy, aby jeho utrpení bylo varováním všem mužům.

Zpráva o Ctiradově smrti se rychle roznesla po zemi a muže zachvátil nepopsatelný hněv. Kníže Přemysl, rozlícen zákeřnou vraždou svého věrného vladyky, shromáždil veliké vojsko. Muži z celé země se srotili a s bojovým pokřikem se vydali proti Děvínu. Bitva to byla strašlivá, na březích Vltavy se střetávaly meče a kopí, a dívky bojovaly s nevídanou zuřivostí, bráníc svou svobodu.

Vlasta, v čele svých bojovnic, pádila do největšího zmatku, její meč se leskl v slunci a její hlas burcoval ostatní. Avšak v té zuřivosti se příliš vzdálila od své družiny a tam, obklopena mužskými válečníky, padla. Její pád zlomil srdce mnoha bojovnicím. Šárka, vidouc beznadějnost situace a nechtějíc padnout do rukou mužů, utekla na skálu v údolí Divoká Šárka, jež se dodnes nazývá Dívčí skok, a tam se vrhla do propasti, aby unikla zajetí.

Děvín byl dobyt, jeho zdi prolomeny a hrad, symbol ženské vzpoury, byl spálen a srovnán se zemí. Muži zvítězili a ženy byly poraženy. Avšak kníže Přemysl, ač vítěz, věděl, že bez žen není života a že země potřebuje klid. A tak, když se prach bitvy usadil, vyhlásil příměří a velkou hostinu, na níž se tančilo a pilo, a kde si muži opět k sobě vzali své dívky a ženy. Děvín, hrad ženské vzpoury, byl však srovnán se zemí a jeho kameny rozneseny po kraji, aby už nikdy nepřipomínal dobu, kdy ženy pozvedly zbraň proti mužům. A tak se vrátila do země české klid a pořádek, avšak památka na Dívčí válku zůstala navždy v lidských srdcích a v názvech míst, jako je Divoká Šárka, připomínající dávné časy a sílu ženského odhodlání.