Za dávných časů, kdy se Karlův most ještě jmenoval Kamenný a z hradčanských věží se ozývaly strážné troubení, rozkládala se Malá Strana pod Pražským hradem jako malebná perla, plná křivolakých uliček, vznešených paláců a skromných domků, které se tiskly jeden k druhému. Vzduch tu voněl dřevem z lodí připlouvajících po Vltavě, kořením z trhů a někdy i vzdáleným kouřem z komínů. Život zde plynul svým vlastním, pomalým tempem, ale jednu věc měli Malostranští na srdci – a na jazyku – jako trn: pivo.

Ach, to malostranské pivo! Zatímco na Starém Městě či Novém Městě se čepovalo pivo lahodné, hořké tak akorát a s bohatou pěnou, pivo z malostranských pivovarů bylo pověstné svou mdlou chutí, vodnatostí a jakousi nevýraznou pachuťí, která se nedala zamaskovat ani nejlepšími chmelovými šiškami. Ať se sládci snažili sebevíc, ať měnili receptury, ať volili ten nejlepší slad, výsledek byl vždy stejný – pivo, které sotva stálo za to, aby se mu říkalo pivo.

To trápení pronásledovalo Malostranské po celá léta. V hospodách se šuškalo, na náměstích si lidé stěžovali a sládci si rvali vlasy. Bylo to k zbláznění! Vždyť měli stejný ječmen, stejný chmel, stejné kvasnice jako ti za řekou, a přece se jejich pivo nedalo srovnávat. „Cožpak jsme prokleti?“ ptali se sami sebe ti nejzkušenější mistři pivovarnického řemesla, jejichž tváře byly zbrázděny vráskami starostí a neúspěchů.

A nebyly to jen domněnky. Každý pocestný, který ochutnal pivo z Malé Strany, kroutil hlavou a raději se vydal přes most na druhou stranu Vltavy, kde si mohl dopřát pořádný lok. To byla pro Malostranské sládky, mezi nimiž vynikali ti z pivovarů U Klíčů, U Splavínů a U Svatého Tomáše, největší potupa. Jejich pýchu to nahlodávalo, jejich živobytí ohrožovalo. Mnozí z nich trávili noci bez spánku, přemýšleli, co je příčinou té podivné kletby, která sužovala jejich várky.

Dům U Klíčů v Prokopské ulici, který stál již od čtrnáctého století a jehož jméno bylo odedávna spojeno se zámečnickým řemeslem – pradědečkové současných majitelů tu po generace vyráběli a opravovali klíče a zámky – ten dům byl svědkem mnohých takových úvah. Sládci z pivovaru U Klíčů se scházeli v jeho sklepích, ochutnávali, porovnávali, ale vždy s tímtéž zklamaným výrazem ve tváři. Vypadalo to, jako by žádný klíč nemohl odemknout tajemství dobrého piva pro Malou Stranu.

Nakonec se mezi sládky rozšířila jedna teorie, která se rychle ujala a stala se obecně přijímaným vysvětlením. Nebyla to žádná kletba od čarodějnice, ani nečisté ruce pomocníků, ani špatné znamení hvězd. Všechno prý zavinila řeka Berounka. Berounka, ta zrádná řeka, která se kousek nad Prahou vlévá do Vltavy, prý s sebou přinášela něco, co kazilo vodu. Její vody, smíchané s vodou Vltavy, protékaly pak podél Malé Strany a právě tato voda, čerpaná do pivovarů, byla příčinou všeho zla.

„Je to ten puškvorec!“ hádali sládci. „Ten puškvorec, co roste na březích Berounky! Jeho kořeny a listy, když se dostanou do vody, dávají jí tu zatuchlou, nahořklou pachuť, která se pak přenáší do piva. Je to jako by sama řeka, jako nějaký starý, mrzutý duch, nechtěla Malostranským dopřát pořádného doušku.“
A vskutku, když se pozorně přičichlo k vodě Vltavy pod Malou Stranou, zvláště v parných letních dnech, dalo se v ní rozeznat něco zvláštního, něco, co nebylo čistou horskou svěžestí. Byl to ten slabý, ale vytrvalý odér, který byl pro mnohé důkazem zhoubného vlivu Berounky. Tato vůně, pro někoho sotva postřehnutelná, pro ty, kdo se snažili uvařit dokonalé pivo, byla jako vidina zkázy.

Představte si ty sládky, jak stojí u břehů Vltavy, dívají se na proud, který unáší jejich naděje na dobré pivo, a v duchu proklínají Berounku. Představte si je, jak zkoumají vodu, snaží se najít nějaké vysvětlení, nějaký způsob, jak tuto vodní kletbu zlomit. Ale nic nepomáhalo. Voda tekla dál, puškvorec se mísil s její podstatou a malostranské pivo zůstávalo podřadné.

A tak se tato pověst, o pivu z Vltavy, jež je zkaženo duchem Berounky a pachuťí puškvorce, stala součástí pražského folklóru. Vysvětlovala, proč Malá Strana, ač tak krásná a vznešená, nemohla nikdy konkurovat ostatním částem města v umění vařit pivo. A tak tomu bylo po mnoho a mnoho let, dokud se časy nezměnily a pivovarnické umění nenašlo nové cesty a prameny. Ale vzpomínka na ty staré časy a na pivo, které chutnalo po Vltavě a Berounce, zůstala v srdcích Malostranských navždy.