Léta páně roku 1621 měla být vykonána poprava sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí. Kat Mydlář  a jeho pomocníci vystavěli lešení dvacet kroků dlouhé i široké, to pak zakryli černým suknem. Na stavbu použili dřevo původně určené na krovy Týnského chrámu, který nedávno vyhořel a tou dobou byl na náměstí složeno.

Když  21. srpna kolem desáté dopolední kat skončil svoji práci, bylo lešení zbouráno. Ale co s dřevem? Popravou znesvěcené již nemohlo být znova použito na krovy svatostánku. A tak tam leželo potřísněno krví měšťanstva, rytířstva a panstva českého a všichni se mu vyhýbali.  Mezi lidmi začaly kolovat hrůzné pověsti co v těch hromadách prken a trámů  děje o nocích  a nikdo se neodvažoval přiblížit, natož dotknout se ho.

Kat již dostal příkaz, aby dřevo všechno to vzal, odvezl na mrchoviště  a tam spálil. Tehdy se však přihlásili řeholnici řádu Milosrdných bratří, by jim dle starých tradic bylo vydáno a oni, že ho použijí na stavbu domku, který chystali pro špitál, dnešní nemocnici Na Františku.

Z klád vytvořili krovy a z prken třicet schodů, které nazvali “Miserere”, dle žalmu “Miserere mei Deus“, který za duše mrtvých pak na nich pěli

Třicet “schodů slitování” bylo posvátných a lidská ruka nesměla se jich dotknouti. Tak tomu je po již čtyři století.

Řád obdržel také dřevěný kříž, který stál nad místem kde kat na špalku hlavy stínal. Umístili ten do výklenku ve středu schodiště “Miserere”, kde dlouho pak byl. To vše pak zapsali do řádové kroniky.

Krví potřísněné schody se zachovaly do současnosti i když klášter i špitál dávno se v nemocnici Na Františku proměnili. Však ani po tolika stoletích se citlivé povahy necítí v těch místech dobře, vnímajíc snad jejich temnou pobělohorskou minulost, která našim zrakům je již nyní skryta, ale přec v podobě krve českých pánů do schodiště navždy zůstává vryta …