Slavný Vyšehrad, vystavěný nad strmou skálou a omývaný vodami Vltavy, se stal sídlem nejmladší, ale nejmoudřejší z Krokových dcer – kněžny Libuše. Vládla lidu moudře a spravedlivě, avšak muži v zemi nesli ženskou vládu s nevolí. Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy kněžna rozsoudila spor dvou rozhněvaných staršinů o meze polí. Poražený muž ve vzteku uhodil holí o zem a s opovržením vmetl Libuši do tváře, že žena s „dlouhými vlasy a krátkým rozumem“ nemůže soudit muže z pápěrových podušek. Libuše urážku snesla s knížecí noblesou, ačkoli v jejím nitru plál spravedlivý hněv. „Chtěli jste tvrdší ruku, budete ji mít,“ pronesla a nařídila vyslat poselstvo.

Její věrný kůň běloun pak sám vedl staršiny hlubokými lesy a za hory, až k nevelké řece Bílině, do osady jménem Stadice. Tam spatřili muže v prostém lněném oděvu a lýkových střevících, jak oře úhor se dvěma strakatými voly. Jakmile Přemysl, jak se oráč jmenoval, vyslechl jejich vzkaz, zarazil do země lískovou otku a propustil své voly, kteří se vznesli k nebi a zmizeli. Z lískové hole přes noc vyrašily tři ratolesti, a zatímco poslové s mužem pojedli chléb a sýr z lýkové mošny, oráč přijal svůj nový osud knížete a manžela samotné Libuše. Své lýkové střevíce si však vzal na Vyšehrad s sebou. Chtěl tak svým potomkům navěky připomínat, že bez ohledu na bohatství a slávu přežívá vznešenost jen tam, kde si pokora a poctivá práce podávají ruce.