Ze všech bizarních postav, které zdobí staroměstský orloj, se v lidovém vyprávění vždy nejvíce pozornosti dostávalo kostlivci. Snad to bylo tím mrazivým kontrastem mezi zlatým ciferníkem a suchým klapáním jeho kostí, snad proto, že mu lidé odedávna přikládali podivnou moc nahlížet do věcí budoucích.

Vyprávělo se, že kostlivec je strážcem temných časů. Pokud se orloj na dlouhou dobu zastaví, znamená to, že na český národ přicházejí těžké zkoušky. V takové chvíli prý kostlivec dává znamení prvním kývnutím své lebky. Jeho ničivou moc však může zlomit jen čistá duše – chlapec narozený přesně v novoroční vteřině, který v den znovuspuštění stroje doběhne od Týna k orloji dřív, než utichne poslední úder půlnoci.

Kostlivec však v pražských pověstech nevystupuje vždy jen jako posel zmaru. Pro ubohého rytíře, vězněného v kobce přímo nad orlojem, se stal nechtěným nástrojem boží milosti. Rytíř, který už čekal jen na katův meč, uviděl v dásních smrtky uvězněného vrabce. Sledoval, jak malý ptáček po hodině věznění vylétl za svobodou, a v té chvíli uvěřil, že i jeho osud se může zvrátit.

Víra ho nezklamala – ještě téhož dne byl starý spor urovnán a on dostal milost. Tato pověst nám připomíná, že i ty nejděsivější symboly mohou v pravý čas přinést zprávu o naději a vykoupení, pokud se na ně díváme očima, které se nebojí tmy.