Na pražských Hradčanech kdysi stával dřevěný kříž s vyřezávaným Kristem, který nechala postavit královna Anna. Byl to skvost zdobený stříbrnými hřeby a rubíny, u kterého královna hledala útěchu v modlitbách. Vše se změnilo v temných časech saského vpádu, kdy byl kříž znesvěcen hříšným kovářem. Od těch dob však vznikla tradice, která přetrvala staletí: každý kovářský tovaryš, který přišel do Prahy, musel do dřeva kříže zatlouci hřeb jako znamení, že se od onoho dávného hříchu distancuje. Pověst praví, že až bude kříž hřeby pobitý celý, nastanou pro český národ časy největší slávy.

Jiný, neméně podivný kříž stával před kapucínským kostelem na Loretánském náměstí. Tomu se však neříkalo kříž kovářský, ale kříž „zubatý“. Lidé, které trápila nesnesitelná bolest zubů, sem přicházeli a do dřeva kříže zatloukali své vypadlé zuby. Věřili totiž v zázrak, který se kdysi stal chudé dívce, jíž zlá a závistivá sousedka pomazala dásně jedem. Když nešťastnice vložila svůj poslední zub do kříže a s pláčem se modlila k Panně Marii, bolest ustala a dívce jako zázrakem narostly zuby nové a krásnější. Tento kříž se tak stal tichým svědkem lidského utrpení i naděje, která se neztrácí ani v dobách největší trýzně.