Když po mnoha letech spravedlivé vlády kněžna Libuše skonala, poměry na Vyšehradě se začaly rychle a nenávratně měnit. Její někdejší vážená dívčí družina ztratila své výsadní postavení v radě a muži, v jejichž čele stanul vdovec Přemysl, se začali svobodným dívkám otevřeně i potají vysmívat. Ukončení matriarchátu však těžce nesla především ctižádostivá Vlasta, která dříve bývala pravou rukou kněžny. Povýšenost mužů nedokázala snést, a tak jednoho dne shromáždila na protějším strmém břehu Vltavy spřízněné i rozzlobené ženy z celé zemské šíře. Pod jejím velením tam dívky vybudovaly chloubu ženského odboje, bájný a pro muže nepřístupný hrad Děvín, odkud měly provádět odvetné akce v dlouhé a nemilosrdné dívčí válce.

Ženy se na hradě cvičily v lukostřelbě, šermu i divoké jízdě na koňských hřbetech. Pod vlivem Vlastiných kouzelných a omamných nápojů zapomněly na slitování i vlastní rodiny a jejich srdce se vůči mužům zatvrdila v kámen. Rychle se ukázalo, že muži jejich odhodlání krutě podcenili. Vlastina družina, spoléhající se na svou krásu a bezmeznou lstiplnost, začala lákat zpozdilé a namyšlené bojovníky do osidelných pastí. Nejednou dívky přepadaly ze zálohy cestující družiny, drancovaly a loupily. Kníže Přemysl sice zpočátku varoval muže zdrženlivými slovy, inspirován zlověstnými sny o po okraj naplněných číších krve, avšak mladí a zpupní vladykové nedali na jeho rady a brzy zaplatili svými životy u bran Děvína.

Vrcholem ukrutnosti Děvíňanek a nezvratným milníkem dívčí války se stala past na statečného hrdinu Ctirada. Vlasta jej lstivě vylákala poblíž skal, kde přikázala jednu z nejpůvabnějších dívek své družiny, černookou Šárku, připoutat silnými provazy ke kmenu plně vzrostlého dubu. Vedle omdlévající a naoko bezprizorně plačící Šárky zanechala roh a roh s opojnou medovinou. Když důvěřivý Ctirad zaslechl ženský pláč a zbídačenou dívku v hlubokém hvozdu osvobodil, znaven náročnou cestou on i jeho věrní posedali na zem k hostině. Jakmile mu Šárka podala jako dík onen osudný roh a on zatroubil na znamení zdaru, vrhly se z propasti do té doby ukryté děvínské amazonky. Celou jeho družinu pozabíjely, a zajatý Ctirad skončil svůj heroický život rozlámán v kole na vyšehradském srázu za výsměchu všech dívek z druhého břehu.

Tento trýznivý skutek se však ukázal být labutí písní dívčí nadvlády. Zmasakrování Ctirada a jeho lidí rozzpívalo v mužích nenávist, kterou již pouhá opatrnost nedokázala ztlumit. Kníže Přemysl vyhlásil hotovost a mohutné vojsko se jako valící řeka vrhlo k dobytí Děvína. Sama Vlasta s divokostí rozzuřené saně vyrazila mužům naproti, přesvědčena o své nedotknutelnosti, leč přesile nepoddajného zástupu záhy podlehla. Poražená vůdkyně zahynula v prachu a s lítým řevem vpadli mstící se bojovníci přes brány na děvínské nádvoří. Ženy, nyní křičící hrůzou a volající o slitování, nenašly pochopení. Muži s dívkami zúčtovali s chladnou ocelí, prohnanou pýchu zlámali, zbrojnice do základu vyplenily a hrad nechali lehnout popelem. Konec dívčí války navěky uzavřel vzpurnou kapitolu prvotních českých mýtů.