Hrabě Harrach byl šprýmař nad šprýmaře a Praha si jeho veselé kousky velmi záhy oblíbila. Byl c.k. setníkem pluku Oldřicha Kinského a po skončení sedmileté války zůstal v posádce, která pobývala v Praze.

Jednou tak šel Perlovou ulicí a uviděl knížecí kočár. Kočí čekal na pána a mezitím spokojeně podřimoval na kozlíku. Hrabě zbystřil. Toho musí využít. Naproti přes ulici měl krám vlásenkář a v něm módně oděnou figurínu gentlemana. Hrabě nahlédl do krámu a když nikoho neviděl, uchopil figurínu a šup s ní do kočáru.

Než se kdo nadál seděla figurína v kočáře, zavřená dvířka a Harrach stál na zadním stupátku a jako skutečný lokaj křičel: “Fahr zu”. Kočí se probudil a v domnění, že veze pana knížete vyrazil. Setník Harrach zatím seskočil a zpovzdálí sledoval kam asi tak kočí až dojede. Ten si nevšiml vůbec ničeho, ale kolemjdoucí lidé se zastavovali a pobaveně sledovali kočár uhánějící s figurínou.

Kočár zatím mířil Karlovou ulicí ke Karlovu mostu a pod Mosteckou věží se to stalo. Figurína se uvolnila a hlavou prorazila sklo kočáru. Kočí vyděšen že snad knížete trefil šlak, vyskočil mu napomoc, však brzy zjistil, že věci se mají jinak. A když viděl rozesmáté lidi, krev mu téměř vařila zlostí.

Jenže na Karlově mostě se již nemohl otočit a tak musel dojet až na Malou stranu, tak spřežení i s kočárem otočit a už uháněl zpět.

Kníže Kinský, notně rozezlený, mezitím už pešky procházel Karlovou ulicí i s lokajem a když viděl smějící se lidi a dozvěděl se co se stalo, musel se smát také. V tom má prsty určitě Harrach! Kdo jiný by to také mohl být.

Ten však byl už dávno v prachu a tak mu to pro tentokráte prošlo.