Za dob císaře Rudolfa II. ožíval Lví dvůr řevem exotických šelem, které měly demonstrovat panovníkovu moc a zálibu v tajemnu. O lvy se však staral ošetřovatel, jehož srdce nebylo tak čisté jako jeho úmysly. Maso určené pro šelmy potají prodával pražským měšťanům a ubohá zvířata tak často strádala hladem. Trest za tuto nenasytnost na sebe nenechal dlouho čekat. Když do Prahy dorazil vyčerpaný cizí mastičkář a u Lvího dvora vydechl naposled, ošetřovatel se rozhodl zbavit se těla tím nejhranějším způsobem – hodil ho lvům do klece.

Protože však mastičkář nebyl pohřben do posvátné země, jeho duše nenašla pokoje. Vypráví se, že dodnes se v prostorách Lvího dvora zjevuje v hodině, kdy se dravé šelmy krmily, přízračná postava vyčerpaného muže v cestovním plášti. Jen tiše bloumá kolem a připomíná všem, že hřích nepoctivosti a neúcty k mrtvým nelze pohřbít ani v žaludcích divokých zvířat. Legendární vztah mezi lvem a císařem byl pak završen v den Rudolfovy smrti, kdy i jeho nejoblíbenější lev vydechl naposled, jako by byl s osudem svého pána spojen neviditelným poutem magie.