Úzkými a křivolakými uličkami a dlážděnými schody staré Malé Strany se potuluje dlouhá řada dávných tajností a nevysvětlitelných bájí. Jedna z nich je pevně a zvonivě svázána s krásným a dnes již honosným historickým rohovým domem, který nesl po léta nad hlavními dřevěnými vchodovými dveřmi v oprýskané omítce proslulé starobylé znamení – tři mosazné zvonky. Původně stál v tomhle malostranském obydlí ne příliš cenný ani udržovaný majetek vdovy, která se svými nezbednými dětmi zažívala velký úpadek a nouzi. Přestože k přežití museli jíst tvrdý chléb a polévky po lžičkách takřka bez ok a zbytečného masa, měli jednu úžasnou rodinnou radost a zálibu – po večerech si nad stolem společně krásně, hlasitě a pro lidi libozvučně zpívali různé vesnické melodie po paměti.

Jejich okouzlujícímu vícehlasému zpívání jednoho dne tajně přes plot a ze silnice pozorně zaposlouchali kolemjdoucí muzikanti. Nad přirozenou vzácnou krásou a harmonií malých lidských hrdel hned žasli a prosili milou vdovu, aby jejich talent v dobrém nepromarnila. Navrhli poslat ty nejmladší dítka do vzdáleného sboru nedaleko v dalekých Benátkách a chvějící se matka je po dlouhém uvážení, hlavně díky přání lepší budoucnosti, nakonec propustila z domova. Uplynula dlouhá léta, chlapci ve světe z dětí vyrostli ve dospělé umělce a starší ženě nezbylo nic z domovního majetku kromě neúprosného stesku a smutné naděje. Jedenoho zimního slunovratu, těsně před štědrým pražským dnem, někdo opuštěné matce tajně a beze stopy pověsil a napevno zavěsil nad samotný rám těžkých dřevěných obloukových dveří právě tři dokonalé domovní zvonky.

Byly ukované z naleštěného kovu, ačkoli na ně nikdo od země nikdy nedosáhl a ruka pochybností nespadla přes žádný provázek, v nevýrazných okamžicích zněly zvonivým jasným chvěním zcela samotné od sebe. Ze začátku, a pro velkou hrůzu kolemjdoucích řemeslníků z prázdné silnice, nešlo toto zvláštní ukázové cinkání vysvětlit žádným rozumným přírodním logem ani vanutím nejhustších západních průvanů. Teprve opuštěná usedající matka brzy zjistila pro ní velmi silný emocionální detailní důsledek a hlubokou neviditelnou provázanost těchto mosazných hvízdavých kouzel s událostmi svých vzdálených synáčků v tom širém italském moři světa. Nechybovalo to totiž vůbec nikdy, cizí varování bylo více než výmluvnější a pravda ležela jinde.

Kdykoliv začal v záhadném chórku zvonit první ukotvený a vysoký zvoneček, nejstarší sborový syn úspěšně vystupoval ve světě a prožíval v něm oslavnou chválu diváků v arénách. Když ale zazvonil drnčící mrazivý prostřední větší zvonec, zřejmě hlučně plakal druhý syn a ulehl se schvácenými a bolavými horečkami, naštěstí se vždy rychle zahojil po doznívání třesotu. Třetí nejmenovaný zvoneček poslušně oznamoval zpěvnou neškodnou náladu nejmladší ratolesti, která po ulicích za mořem milovala rošťačení s dívkami. Tak zněly a vyhrávaly tři zvonky a potěšovaly duši z daleka svými poselskými zprávami vdově do konce jejího života spolehlivě z osudů tak jasně a srozumitelně jako psaným husím papírem. Po smrti všech lidí sice dům dostal název „U Tří zvonků“, ovšem od dob matčina nadechnutí k Bohu se kouzlo na zdi rázem propadlo a zašlé zlatavé mosazné zvonky na dveřích bez dechu neutrousily už ani pípnutí.