Na Staroměstském náměstí, v samém srdci prastaré Prahy, stával kdysi dům, jehož zdi dýchaly tajemstvím a chladem minulosti. Byl to Olbramovský dům, číslo popisné 933, a i když jeho průčelí zdobily štukové ornamenty a okna hleděla na rušný život náměstí, málokdo v něm dokázal dlouho pobývat. Vždyť se o něm šeptalo, že je prokletý, že v něm sídlí zlé síly, které každého nového nájemníka vyhnaly dřív, než se stačil pořádně zabydlet.

Časy se měnily, náměstí pulzovalo životem od dob králů až po císaře, ale osud Olbramovského domu zůstával stejný. Majitelé a nájemníci se v něm střídali s podivuhodnou rychlostí. Přicházeli plni naděje, okouzleni polohou a majestátem starého stavení, ale odcházeli s tvářemi bledými strachem, s očima rozšířenýma hrůzou a s duší poznamenanou nočními můrami. Dům, který by jinde stál jmění, tak postupně ztrácel na ceně, neboť pověst o jeho strašení se šířila pražskými uličkami jako mor.

Jednou se do tohoto domu, jehož okna se zdála být neustále zastřená jakousi melancholií, nastěhoval vážený kupec, pan Vojtěch. Byl to muž rozumný, zvyklý na tvrdou práci a pevné počty, a povídačkám o strašidlech se jen pousmíval. „Hlouposti! Všechno je to jen pověrčivost starých bab a opilých čeledínů,“ prohlašoval, zatímco jeho služebnictvo si v koutech šeptalo a s obavami se křižovalo. Dům koupil za směšnou cenu, což mu jen potvrdilo jeho domněnku, že jde o dobrou investici, kterou kazí jen nesmyslné řeči.

První noci proběhly klidně, jen s obvyklým praskáním starého dřeva a naříkáním větru v komíně. Pan Vojtěch se cítil spokojený, ba dokonce vítězoslavný. Ale pak to začalo. Zpočátku to byly jen tiché, spěšné kroky, které se ozývaly v pozdních hodinách z prázdných chodeb. Zněly, jako by někdo v sandálech spěchal po kamenné dlažbě, a často je doprovázely tiché, nahněvané hlasy, které se zdály pocházet odnikud a zároveň odevšad. Pan Vojtěch si to vysvětloval akustikou starého domu, snad dokonce i myšmi nebo větrem.

Jenže kroky a hlasy sílily. Stávalo se, že se probudil ze spánku s pocitem, že není v místnosti sám. Občas, když procházel zšeřelými chodbami za svitu svíce, zdálo se mu, že na konci chodby, tam, kde se stíny nejvíce hromadily, probleskne jakýsi stín, postava v plášti, která se vzápětí rozplynula. Služebnictvo bylo čím dál neklidnější, večer co večer se shromažďovalo u ohně a odmítalo se vydat do vzdálenějších částí domu.

Jedné mrazivé zimní noci, kdy náměstí pokrýval čerstvý sníh a ticho bylo tak hluboké, že se zdálo, že slyšíte padat vločky, probudil pana Vojtěcha ostrý zvuk. Znělo to jako vzdálené skřípění a praskání, doprovázené zoufalým sípáním. Vstal z postele, vzal svíci a s tepajícím srdcem se vydal na chodbu. Vtom se z úplné tmy, z kouta, kde se chodba lámala, vynořila postava. Byla to žena, vysoká a hubená, oděná v tlustém, tmavém hábitu, s tváří bledou jako křída a očima planoucíma nepříčetným šílenstvím. Byla to bekyně, členka laického náboženského řádu, kterému dům kdysi dávno náležel.

Její zjev byl tak strašlivý, že panu Vojtěchovi ztuhla krev v žilách. Ruka se mu třásla, až vosk stékal na podlahu. Duch se k němu pomalu blížil, a z jeho úst se ozýval sípavý šepot, plný nenávisti a zoufalství: „To je náš dům! To je náš dům! To je náš dům!“ Kupec se pokusil vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Bekyně k němu natáhla své kostnaté prsty, které se jí zdály prodloužit, a její neviditelná síla ho stiskla kolem krku. Pan Vojtěch se dusil, cítil, jak mu dochází vzduch, jak ho opouští síly. Jeho tělo se zmítalo v křečích a před očima se mu míhaly hvězdy. Věděl, že někteří nájemníci před ním skončili s přelámanými kostmi, a cítil, že i jeho čeká podobný osud.

V poslední chvíli, když už se jeho vědomí začalo propadat do temnoty, bekyně náhle povolila stisk. Její přízrak se rozplynul stejně náhle, jako se objevil, zanechav za sebou jen mrazivý chlad a pach starých hrobů. Pan Vojtěch se zhroutil na studenou dlažbu, lapaje po dechu a kašlaje. Když se konečně vzchopil a vrátil se do své ložnice, třásl se zimou a strachem, který mu pronikl až do morku kostí. Celou noc už nezamhouřil oka, a v hlavě mu neustále zněl sípavý hlas: „To je náš dům! To je náš dům! To je náš dům!“

Ráno, sotva se rozednilo nad střechami Prahy, pan Vojtěch už nepochyboval. Okamžitě se pustil do vyhledávání starých kronik a záznamů. Zjistil, že Olbramovský dům skutečně kdysi patřil řádu bekyní, laickým zbožným ženám, které žily v komunitách, ale nepřijímaly plné klášterní sliby. Jejich sekty však časem zanikly, často v bouřlivých dobách náboženských sporů a pronásledování. Bylo zřejmé, že duch jedné z nich, možná té, která v domě prožila největší utrpení nebo se na něj nejvíce upnula, se nehodlal smířit se ztrátou svého domova.

Pan Vojtěch se rychle vystěhoval, nenechav si v domě ani jedinou věc, která by mu připomínala tu hrůznou noc. Dům prodal prvnímu zájemci, který se objevil, a to za ještě nižší cenu, než za jakou ho sám pořídil. Nikdy nezapomněl na noční setkání s přízrakem bekyně a dlouho v noci, když se snažil usnout, slýchal šílený, sípavý hlas.

A tak se osud Olbramovského domu naplnil. Stále střídal majitele, kteří v něm nevydrželi déle než půl roku, a jeho cena klesala s každým dalším vystrašeným nájemníkem. Pověst o šílené bekyni, která dusila a škrtila každého, kdo se pokusil si dům přivlastnit, se stala nedílnou součástí pražských legend. Dům stál na náměstí až do léta roku 1899, kdy byl zbořen, aby ustoupil novým stavbám. Ale i dnes, když se člověk prochází po Staroměstském náměstí v pozdních večerních hodinách, a vítr zanese tiché šepoty z prázdných uliček, se občas zdá, jako by z hloubi země vystoupil sípavý hlas, který tiše opakuje: „To je náš dům! To je náš dům! To je náš dům!“