Za dávných, dávných časů, kdy ještě země česká byla plná prastarých lesů a divokých zvířat, a na Vyšehradě sídlila moudrá kněžna Libuše, dcera knížete Kroka, a s ní i její sestra, spanilá Kazi, tehdy žil v kraji muž neobyčejné síly. Bylo to v oněch mytických dobách, které se datují do osmého století po narození Krista, kdy staří bohové ještě promlouvali skrze šumění stromů a hučení řek. Lid tehdy žil v úctě k přírodě, ale i v neustálém strachu z jejích nezkrotných sil.

A právě v té době, v lesích nedaleko osad, začal řádit kanec tak obrovský a divoký, že se mu žádný lovec neodvážil postavit. Jeho štětiny byly ostré jako jehly, kly dlouhé a zakřivené, a oči mu planuly krutostí. Zpustošil pole, rozdupal úrodu a rozmetal stáda, takže se vsi bály o své živobytí i o své děti. Strach se šířil krajem jako mor a lidé se modlili k bohům za vysvobození. Nikdo nevěděl, jak se s takovou hrůzou vypořádat, neboť i ti nejstatečnější lovci se vraceli s prázdnýma rukama, nebo se nevraceli vůbec. Kanec se stal postrachem celé země a jeho řádění nebralo konce.

V té době žil v kraji muž jménem Bivoj, syn Sudivojův, jehož jméno již tehdy kolovalo mezi lidmi jako pověst o nadlidské síle a odvaze. Bivoj byl urostlý, širokých ramen a statných údů, a jeho síla byla taková, jakou lidé jen stěží vídali. Když se k němu donesly zprávy o řádícím kanci a o utrpení, které způsobuje, rozhodl se, že se s bestií utká. Vzal si s sebou jen svůj spolehlivý oštěp a vyrazil do hlubokých lesů.

Jeho kroky ho vedly k místu, které se dnes nazývá Kavčí hora, ale tehdy, pro častý výskyt divokých prasat, bylo spíše známo jako Kančí hora, rozkládající se nad dnešním Podolím, nedaleko Vyšehradu. Tam, v hustém křoví a pod starými duby, Bivoj vyhledal stopy kance. Dlouho šel po jeho stopách, dokud ho nezavedly do hluboké rokle, kde se kanec ukrýval. Zvíře bylo skutečně obludné, větší než jakýkoli kanec, kterého Bivoj kdy spatřil. Jeho oči žhnuly, když spatřilo člověka, a s divokým chrochtáním se na Bivoje vrhlo.

Ale Bivoj nebyl obyčejný člověk. S bleskovou rychlostí, která byla víc než jen lidská, vyhnul se prvnímu náporu kance. Místo aby použil oštěp, který si schoval pro pozdější chvíli, vrhl se na zvíře holýma rukama. V jednom jediném okamžiku, který by obyčejného muže stál život, Bivoj popadl divokého kance za jeho obrovské uši. Zvíře se vzpínalo, rvalo se a kňučelo, ale Bivojova nadlidská síla byla nezdolná. Drželo ho pevně, pevněji než železné kleště, a ačkoliv se kanec snažil vyprostit a Bivoje rozsápat svými kly, hrdina ho nehodlal pustit. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji, kdy se země chvěla pod jejich zápasem, Bivoj kance přemohl.

A pak se stalo něco, co se dodnes vypráví s úžasem. Bivoj, místo aby kance na místě usmrtil, přehodil si ho, živého a stále se vzpínajícího, přes ramena. Těžký náklad mu ohýbal záda, ale Bivojova vůle byla silnější než jakákoli tíha.