Bývalo kdysi dávno, v dobách dávno minulých, kdy Praze vládli knížata moudří a silní, a kdy se pověsti šířily ústním podáním jako vítr po Vltavě. Jedna z nich vypráví o statečném knížeti Bruncvíkovi, synu knížete Žibřida, který sídlil na starobylém Pražském hradě, vysoko nad řekou.

Bruncvík, plný mladické touhy po slávě a touze překonat činy svých předků, jednoho dne po nástupu na trůn zatoužil po lepším erbovním znamení, než byla pouhá orlice. Chtěl získat lva, symbol síly a odvahy, a tak se rozhodl vydat do širého světa, aby si jej dobyl. Zanechal za sebou svou krásnou manželku Neoménii a z Pražského hradu se vydal na dlouhou, sedmiletou cestu plnou nebezpečí a dobrodružství.

Jeho putování vedlo přes moře i pevniny, do krajů, kde lidské oko jen zřídka spočinulo. Bruncvík se statečně postavil mnohým exotickým zvířatům a obludám, které mu křížily cestu. Jednoho dne, když ztroskotal u břehů podivné Jantarové hory, která k sobě jako magnet přitahovala lodě a nedovolila jim odplout, ocitl se v úzkých. Z té prokleté hory ho však vysvobodil obrovský pták Noh, který ho ve svých spárech odnesl daleko pryč, až do země, kde se Bruncvík setkal s dalším, mnohem strašlivějším tvorem.

Tam, v pusté krajině, spatřil Bruncvík souboj na život a na smrt. Statečný lev bojoval s devítihlavou saní, která chrlila oheň a síru. Sanské hlavy se kroutily a syčely, ale lev se držel udatně. Bruncvík, jemuž bylo souzeno získat lva za svůj erb, se neváhal zapojit. S mečem v ruce se vrhl do boje a po urputném zápase se mu podařilo srazit všech devět hlav strašlivé saně. Zachránil tak život lvu, který se mu od toho dne stal věrným a oddaným společníkem, následoval ho na každém kroku a chránil ho před veškerým zlem.

Cesty Bruncvíka a jeho lva vedly dále, až k hradu krále Olibria, podivuhodného vládce, jehož dvořané měli neobvyklé rysy – někteří dvoje oči, jiní jen jedno, další jen jednu nohu, rohy či dokonce psí hlavy. Král Olibrius držel ve vězení svou dceru Afriku, kterou sužoval zlý drak Bazilišek. Bruncvík s věrným lvem neváhali a postavili se i tomuto netvorovi. Po vítězném boji osvobodil Bruncvík princeznu a za odměnu mu král Olibrius daroval zázračný meč. Nebyl to meč obyčejný, neboť na pouhý příkaz „Hlava jedna, dvacet, třicet, sto tisíc hlav dolů!“ srazil nepřátelům hlavy bez mrknutí oka.

Takto putoval Bruncvík sedm dlouhých let, prožil mnohá dobrodružství, získal lva za svůj symbol a zázračný meč, který mu měl sloužit v boji za spravedlnost. Když uplynulo sedm let, zatoužil po domově a po své milované Neoménii. Vrátil se do Prahy, do svého hradního sídla, avšak nepozorován, neboť se doslechl, že jeho manželka, přesvědčená o jeho smrti, se má vdávat za jiného nápadníka.

V přestrojení se Bruncvík vloudil na svatební hostinu, která se konala v komnatách Pražského hradu. Seděl mezi hosty a pozorně sledoval Neoménii, jež sice vypadala krásně, ale v očích měla stesk. Když jí podávali číši s vínem, Bruncvík nepozorovaně vhodil do poháru prsten, který jí kdysi daroval. Neoménie, když prsten spatřila, ihned pochopila, že její milovaný Bruncvík se vrátil.

V tu chvíli se Bruncvík odhalil. Nápadník, plný zlosti, se na něj vrhl. Ale Bruncvík jen pozvedl svůj zázračný meč a pronesl mocná slova: „Hlava jedna, dvacet, třicet, sto tisíc hlav dolů!“ A v ten okamžik, aniž by se dotkl ostří, srazil meč hlavu nápadníkovi, a všichni ostatní, kteří se chtěli postavit proti Bruncvíkovi, se v hrůze rozprchli.

Bruncvík a Neoménie se šťastně shledali a žili spolu dalších čtyřicet let v lásce a spokojenosti. Věrný lev, který Bruncvíka provázel po celém světě, zůstal jeho nejbližším druhem až do konce jeho dnů. Když Bruncvík zemřel, lev, plný stesku a žalu, skonal jen několik dní po něm přímo na Bruncvíkově hrobě.

Po Bruncvíkově smrti byl jeho zázračný meč zazděn do pilíře Karlova mostu, toho majestátního díla, které spojuje pražské břehy, konkrétně na okraji ostrova Kampa. Tam, v útrobách kamene, odpočívá dodnes. A na pilíři mostu, na dohled od Klárova, stojí kamenná socha Bruncvíka, s věrným lvem u nohou, jako připomínka jeho hrdinských činů.

Pověst však praví, že meč není ztracen navždy. Až bude české zemi nejhůře, až se na ni snesou ty nejtemnější časy, tehdy se meč znovu objeví. Kopyto koně svatého Václava, když se bude řítit do boje, vykopne meč z pilíře mostu. A svatý Václav, patron české země, s ním povede blanické rytíře proti nepřátelům, aby zachránil svůj lid a navrátil zemi mír a svobodu. Takto Bruncvíkův odkaz žije dál, v kameni i v srdcích Pražanů, a čeká na svůj čas.