V dávných dobách, kdy svět byl protkán nitkami osudů, které se zdály být pevnější než skála, a kdy lidé věřili, že láska může překročit hranice urozenosti i země, odehrál se v dalekém Burgundsku příběh, jehož smutný konec měl být jednou provždy vryt do kamene pražských ulic. Byla to doba, kdy urozenost znamenala vše a prostý jinoch si nesměl ani pomyslet na lásku k dívce z vysokého rodu.

A přece se to stalo. V srdci Burgundska, v kraji plném vinic a starobylých hradů, žila překrásná Burunďanka, jejíž krása byla jako jarní kvítí – svěží, jiskřivá a plná života. Její vlasy měly barvu medu, oči modré jako pomněnky a úsměv, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Do této dívky se bezhlavě zamiloval mladý jinoch, prostý, leč udatný a čestný, jehož srdce hořelo neuhasitelnou vášní. On však nebyl šlechtického rodu, ani neměl ta vzácná měšťanská práva, jež otevírala dveře k bohatství a společenskému postavení.

Její otec, mocný a hrdý šlechtic, na tento vztah hleděl s opovržením. Představa, že by jeho dcera měla spojit svůj osud s někým tak nízkého původu, byla pro něj nesnesitelná. Hrozil, zakazoval, vyhrožoval, ale láska mladých byla silnější než všechny překážky. Ve vzduchu viselo nebezpečí, a tak se jinoch, veden zoufalou odvahou a beznadějnou láskou, rozhodl pro čin, který měl navždy změnit jejich životy. Jedné temné noci, kdy měsíc skryl svou tvář za mraky a vítr si pohrával s korunami stromů jako s dávnými tajemstvími, unesl svou milovanou. Společně prchli z Burgundska, zanechávajíce za sebou hněv a pronásledování, s jedinou nadějí v srdci – najít útočiště v dalekých Čechách.

Jejich cesta byla plná útrap a strachu. Putovali skrze hluboké lesy a přes vysoké hory, skrývali se ve dne a putovali v noci, živeni jen láskou a prchavou nadějí na nový život. Když konečně dorazili do Čech, do země, o které slyšeli vyprávět jako o úrodné a pohostinné, našli útočiště u jednoho dobrého pána. Ten jim, pohnut jejich příběhem a čistotou jejich citů, poskytl střechu nad hlavou a ochranu. Žili skromně, stranou světa, v poklidném zapomnění, které se jim zdálo být požehnáním. Praha, královské město, se pro ně stala vzdáleným snem, místem, kam se neodvážili, aby neupoutali nežádoucí pozornost.

Uplynuly měsíce, možná i roky, a zdálo se, že jejich osud se uklidnil a hrozba pominula. Ale osud, ten si rád pohrává s lidskými životy jako s loutkami. Jednoho dne se do Prahy, města věží a legend, chystala velkolepá událost. Sám burgundský kníže, mocný vládce a příbuzný dívčina otce, se rozhodl uspořádat v srdci českého království ohromnou slavnost, jež měla být ukázkou jeho bohatství a moci. Celá Praha se chystala na tuto událost. Kamenné domy, které lemovaly úzké uličky, byly zdobeny prapory a květinami. Vzduch byl plný vůní koření a pečeného masa, smíchu a hudby.

Zpráva o slavnosti se donesla i k pánovi, u něhož mladý pár žil. Jelikož byl váženým mužem, obdržel pozvánku na hostinu. Jinoch, který se po celou tu dobu snažil zůstat v ústraní, pocítil, jak se mu sevřelo srdce mrazivým strachem. Věděl, že účast na takové události znamená obrovské riziko. Jak by mohl uniknout pozornosti? Jak by mohl zabránit prozrazení? Ale pán, jeho ochránce, trval na tom, aby ho doprovodil. Odmítnutí by vzbudilo podezření a mohlo by ohrozit i jeho dobrodince. Jinoch neměl na výběr. S těžkým srdcem a předtuchou neodvratného osudu se vydal do Prahy.

Praha v té době byla živým a rušným místem. Dlážděné cesty vedly k majestátním branám a věžím, a starobylé budovy vyprávěly své vlastní tiché příběhy. Hostina se konala v jednom z nejhonosnějších paláců, který stál nedaleko chrámu svatého Martina ve zdi, jehož věž se tyčila k nebesům jako tichý svědek dávných časů. Dnes byste ho znali jako palác Platýz, stojící na rušné Národní třídě. V té době to bylo místo plné života, kde se scházela šlechta a kde se odehrávaly ty nejvýznamnější události.

Když mladík vstoupil do sálu, zaplavila ho vlna světla, hudby a hlasů. Všude kolem se třpytily drahé látky, zlato a stříbro. Stoly se prohýbaly pod tíhou nejvybranějších pokrmů a vína teklo proudem. Snažil se držet v ústraní, splynout s davem, ale jeho srdce bušilo jako zvon. Každý pohled, každý hlas ho děsil. Měl pocit, že se na něj upírají všechny oči, že jeho tajemství je vepsáno na jeho čele. A pak se to stalo. V největším shonu, když se snažil proklouznout kolem jednoho z hostů, spatřil ho. Burgundský kníže, s tváří plnou hrdosti a moci, procházel sálem. Jeho zrak padl na jinocha. Na okamžik se jejich pohledy střetly. V knížecích očích se zablesklo poznání, pak hněv.

V té chvíli se mladíkovi zastavil dech. Věděl, že je konec. Vzduch v sále zhoustl, ačkoli se nic nezměnilo, cítil, jak se kolem něj stahují neviditelné nitky osudu. Slyšel šepot, viděl, jak se po něm ukazují prstem. Kněz, rozzuřený tím, že únosce jeho příbuzné drze vstoupil na jeho slavnost, neváhal ani vteřinu. Jeho hlas, ostrý jako meč, proťal hluk hostiny. „Zrádce! Únosce!“ zahřměl. Okamžitě poručil svým strážím, aby mladíka zatkli.

Žádné vysvětlování, žádné prosby, žádná naděje. Osud si vybral svou daň. Soud byl rychlý, nemilosrdný a předem rozhodnutý. Krátce poté, co byl poznán, byl mladík vyveden z paláce, jehož zdi ještě před chvílí rezonovaly smíchem a hudbou. Pod dohledem stráží, za zvuku zvonů od kostela svatého Martina ve zdi, které se zdály znít teskněji než kdy předtím, byl odveden na nedaleké prostranství. Tam, pod šedou pražskou oblohou, byl mladík, který se odvážil milovat nad své postavení, sťat. Jeho láska, tak silná a vášnivá, se rozplynula v chladném vzduchu, zanechávaje za sebou jen smutnou vzpomínku a prázdnotu v srdci té, která na něj v ústraní čekala. A tak se palác Platýz a kostel svatého Martina ve zdi staly tichými svědky tragického konce jedné velké, zakázané lásky, jejíž ozvěna se prý občas dodnes nese pražskými uličkami, varujíc před silou osudu, který nelze přelstít.