V roce Páně tisíc sedm set třináctém, kdy morová rána těžce dopadla na hrdou Prahu, kdy dým z hranic stoupal k nebesům a ulice zely prázdnotou, roznesla se po Starém Městě, a obzvláště pak v Panské ulici, tehdy ještě Křížalovou zvané, podivná a mrazivá pověst. V Panské ulici stával dům, honosný a plný života, kde sídlil bohatý pár s dvěma milovanými dětmi, Jurou a Petrou. Jejich štěstí však bylo trnem v oku zlému sluhovi jménem Vincenc.

Vincenc, muž s očima chladnýma jako únorová noc a srdcem ještě chladnějším, sloužil v domě již dlouhá léta, ale jeho duše byla sžírána závistí a chamtivostí. Toužil po majetku svých pánů, po jejich vzácných kobercích, stříbrných příborech a především po samotném domě, který sliboval bezstarostný život. Vidina bohatství ho dohnala k hroznému činu. V době, kdy se smrt stala denním chlebem a lidé umírali bez svědků a bez řádného pohřbu, se Vincenc rozhodl zneužít zmatku a strachu. Zfalšoval závěť, v níž se pravilo, že v případě smrti obou dětí připadne veškerý majetek jemu, věrnému sluhovi, který se o dům a jeho pána staral.

Zrádné inkoustové tahy na pergamenu však nestačily. Aby se závěť naplnila, musely děti zmizet. A tak jednoho chmurného večera, kdy se po ulicích rozléhal jen pláč pozůstalých a chraplavé volání morových zřízenců, Vincenc provedl svůj ďábelský plán. Do jídla, které připravil pro malého Juru a Petru, přimíchal silný jed. Netrvalo dlouho a nevinné děti, znavené hrami a vystrašené z temné doby, usnuly spánkem, z něhož nebylo probuzení. Vincenc pak, s tváří kamennou a bez jediného citu, předstíral, že děti podlehly moru. Věděl, že v oněch časech se nikdo nebude ptát, nikdo nebude zkoumat. Moroví zřízenci, otupělí a znavení neustálým odklízením mrtvých, odnesli tělíčka Juru a Petry spolu s dalšími oběťmi na vzdálené Olšanské hřbitovy, kde byly bez milosti vhozeny do hluboké jámy s hašeným vápnem, aby se zamezilo šíření nákazy. Pohřbeni bez obřadu, bez slz, bez vzpomínky, jen jako další čísla v nekonečném proudu smrti.

Když se dům ocitl prázdný a Vincenc se s předstíraným žalem prohlásil za jediného dědice, myslel si, že dosáhl svého. Usedl do pánského křesla, obklopil se cizím majetkem a naslouchal tichu, které mu připadalo sladší než nejjemnější hudba. Netušil však, že ticho v domě netrvá věčně. Krátce poté, co si Vincenc nárokoval dům, objevil se v jeho zdech podivný černý kocour. Nebyl to obyčejný tvor. Jeho srst byla černá jako uhel, a kdykoli se objevil, zdálo se, že s sebou přináší chlad a stín. Vincenc, ač zpočátku překvapen, se rozhodl kocoura vyhnat. Však přece nebudou v jeho novém domě pobíhat nějací toulaví tvorové!

Když se Vincenc pokusil kocoura chytit, ten se bránil s neobyčejnou zuřivostí. Vykroutil se mu z rukou a drápy mu zanechal hluboké, pálivé škrábance na zápěstí. Vincenc jen mávl rukou, považoval to za nepříjemnou, ale bezvýznamnou událost. Osud však s ním měl jiné plány. Během několika hodin se Vincencovi udělalo zle. Horečka ho spalovala, jeho mysl se zatměla a začal blouznit. Ve svých horečnatých snech viděl tváře malého Juru a Petry, slyšel jejich dětský smích, který se záhy měnil v nářek. Viděl jámu na Olšanech, bílé vápno, které pohlcovalo vše, co do ní spadlo. Z úst mu unikala slova o dětech, o moru, o strašlivém hříchu, který spáchal. Nikdo mu nerozuměl, nikdo mu nevěřil, že by tak „věrný“ sluha mohl mít na svědomí takovou ohavnost. A tak, stejně jako děti, Vincenc brzy nato zemřel. Jeho tělo bylo odneseno a pohřbeno v bezejmenném hrobě, jen další oběť moru, jak se tehdy říkalo.

Avšak Vincencova duše nenašla klid. Namísto pokoje se jeho zlá podstata přenesla do těla onoho černého kocoura. Od té doby se černý kocour, nyní již s očima svítícíma rudou, pekelnou září, zjevoval v domě „U Piaristů“ a v celé Panské ulici. Jeho přítomnost přinášela neklid a hrůzu. Po Vincencově smrti se dům dostal do rukou nového majitele, hostinského Františka Svobodného. Ten byl muž praktický, ale poněkud pověrčivý. Když se mu začal zjevovat černý kocour s rudýma očima, který v noci škrábal na dveře a vydával podivné zvuky, usoudil, že jde o prokletí. Pokusil se kocoura chytit, ale zvíře bylo nepolapitelné a záludné.

Nakonec se mu to přece jen podařilo. Hostinský Svobodný, v domnění, že se zbaví zlé předzvěsti, kocoura zabil a druhý den ho podal svým hostům jako králičí guláš. Doufal, že tím kletbu zlomí a že strašení ustane. Jak se však mýlil! Sotva hosté dojedli a hostinský se radoval z klidu, začaly se dít ještě podivnější věci. Zvuky škrábání byly hlasitější, rudé oči kocoura pronikavější a chlad v domě intenzivnější. Strašení pokračovalo s novou silou, neboť hostinský Svobodný jen potvrdil, že Vincencova duše je skutečně uvězněna v kocourovi a že ji nelze jen tak zničit.

A tak černý kocour, duch zlého sluhy Vincence, stále straší v místech, kde se kdysi odehrála tato tragédie. Říká se, že kletba, která ho drží v této pozemské podobě, může být zlomena jedině tehdy, když ho nevinné dítě pohladí za ušima. Jenže kocour se pečlivě vyhýbá lidem, a obzvláště dětem. Plíží se stíny Panské ulice, občas ho zahlédnou opozdilci, jak mizí za rohem dávno přestavěného domu, kde dnes sídlí kanceláře místo hostince. Jeho rudé oči se mihnou v šeru a pak zmizí. Kletba tak pravděpodobně nikdy nebude zlomena, a Vincencova duše, uvězněná v podobě černého kocoura, bude navěky bloudit Prahou, připomínaje dávný hřích a krutost morových časů.