V dávných časech, před bezmála třemi sty lety, kdy se kamenné srdce Prahy ještě tepalo v rytmu dávných pověstí a tajemství, stávala na Mostecké ulici, jež se jako tepna vinula k chloubě města, ke Karlovu mostu, jedna stará parcela. Právě zde, kde se dnes tyčí dům se zvláštním jménem, kdysi dávno stával honosný biskupský palác. Čas však nemilosrdně měnil tvář města a z paláce zbyly jen vzpomínky a základy hluboko pod zemí.

Přišel den, kdy se nový majitel rozhodl na tomto místě vystavět dům, který by svou krásou a pevností obstál před zkouškou staletí. Dělníci s lopatami a krumpáči se pustili do úmorné práce, rýpali do prastarých vrstev země, kde se mísila hlína s kameny a střepy dávných časů. Prach se vířil ve vzduchu, mísil se s pachem mokré země a potu. Den za dnem odkrývali kusy minulosti, aniž by tušili, jaké tajemství se skrývá pod jejich nohama.

Jednoho pošmourného jitra, kdy se nad Malou Stranou vznášela mlha jako závoj, narazili na něco tvrdého a nečekaného. S údivem a zvědavostí odhrnuli hlínu a spatřili tři malé zvonky. Byly nádherné, ač pokryté patinou věků, a nesly stopy dávného umění. Bylo jasné, že pocházejí z věže biskupského paláce, který tu kdysi stál a jehož hlasy kdysi svolávaly věřící k modlitbám a oznamovaly radosti i smutky.

Nový majitel domu, muž s úctou k minulosti a smyslem pro krásu, se rozhodl zvonky uchovat. Neviděl v nich jen kus starého kovu, ale hlasy dávných časů. Nechal je vyčistit a s velkou péčí je zavěsil do malé, úhledné věžičky, kterou nechal postavit na dvoře svého nového domu. A přikázal služebnictvu, aby každý zvonek sloužil svému účelu, přesně tak, jak si on sám určil.

Ten první, bílý, svým jasným a zvučným cinkáním ohlašoval čas oběda, svolával majitele a jeho rodinu s hosty ke stolu, kde se podávaly pokrmy z čerstvých surovin a víno proudilo proudem. Jeho hlas se nesl dvorem, mísil se s vůní pečeného masa a koření a byl radostným znamením každodenního života. Druhý, červený, se rozezníval s nástupem soumraku, kdy se den chýlil ke konci a nad střechami Prahy se rozsvěcovaly hvězdy. Jeho tichý, rozvážný hlas připomínal všem, že je čas k večerní modlitbě, k usebrání a k poděkování za uplynulý den.

Nejtajemnější ze všech byl však třetí zvonek, černý. Ten byl umíráčkem a jeho hlas byl určen jen pro chvíle nejhlubšího smutku. Majitelé jej rozhoupali jen tehdy, když v domě někdo zemřel, aby jeho teskný zvuk oznámil odchod duše do věčnosti a vyzval k tiché vzpomínce. V jeho hlase se skrývala tíha osudu, nevyhnutelnost konce, a každý se snažil, aby jej slyšel co nejméně často.

Uplynulo mnoho let a život v domě U tří zvonků plynul svým klidným tempem. Majitel domu byl vážený muž, jeho paní laskavá hospodyně. Jednou se však stalo, že majitel domu musel odjet na dalekou cestu, ať už za obchodem či jinými důležitými záležitostmi. Doba byla tehdy zrádná a cesty plné nebezpečí, a tak se jeho paní s obavami loučila a vyprovázela ho s těžkým srdcem.

Dny ubíhaly pomalu a paní domu trávila čas v úzkosti, vyhlížejíc z okna na Mosteckou ulici, zda se neobjeví známá postava jejího muže. Vzduch byl naplněn tichým očekáváním a jen občasný hluk z ulice či vzdálené vyzvánění kostelních zvonů přerušily její myšlenky. Jednoho večera, kdy se nad Prahou snášel tichý soumrak a červený zvonek již dávno odzvonil modlitbu, nastalo v domě nezvyklé ticho.

Náhle, z ničeho nic, se z věžičky na dvoře ozval ten nejhrozivější zvuk. Byl to hlas černého zvonku, umíráčku. Rozezvučel se sám od sebe, pomalu, teskně, jako by plakal pro ztracenou duši. Paní domu se vylekala, až jí hrůzou přeběhl mráz po zádech. Vždyť klíče od věžičky visely na svém obvyklém místě v komoře, a nikdo ze sluhů do ní nevstoupil. Všichni byli dole v kuchyni či ve svých pokojích, a nikdo se k věžičce ani nepřiblížil. Jak je tedy možné, že zvoní?

Srdce jí bušilo jako splašené, zatímco poslouchala ten chmurný zvuk. Věděla, co znamená. Ale nechtěla tomu věřit. Modlila se, aby to byl jen zlý sen, výmysl její mysli, unavené čekáním. Zvonek však cinkal dál, jeho tichý, ale neúprosný hlas se nesl domem a plnil jej předtuchou neštěstí.

Konečně, po nekonečných okamžicích, zvonek ustal. Ticho, které poté nastalo, bylo ještě děsivější než zvuk samotný. A právě v tu chvíli, jakoby na povel, se ozvalo prudké klepání na vrata. Paní domu s hrůzou v očích poslala služebnou otevřít. U vrat stál posel, unavený a zaprášený z dlouhé cesty. Jeho tvář byla vážná a jeho zpráva přinesla jen žal. Manžela paní domu potkalo na daleké cestě strašné neštěstí, při kterém zemřel.

Zpráva dopadla na paní domu jako blesk z čistého nebe, a přesto ji v hloubi duše očekávala. Černý zvonek věděl dřív než kdokoli jiný. Paní domu se ponořila do hlubokého truchlení. Dlouhé měsíce nosila černé šaty, její smích utichl a její oči byly plné slz. Odmítala všechny nápadníky, kteří se snažili získat její ruku a její majetek, neboť její srdce patřilo jen zesnulému muži.

Čas však, jak je jeho zvykem, pomalu hojil rány. Po nějaké době, když se nejhlubší žal otupil, začalo jí být samotné smutno. Dům, který kdysi pulzoval životem, se zdál prázdný a tichý. V té době se v Praze objevil nový nápadník, cizinec a obchodník, muž s prozíravým pohledem a příjemným vystupováním. Začal se vdově dvořit, s trpělivostí a úctou, a doufal, že najde v jejím srdci místo pro novou lásku. Co se s nimi stalo dál, zda paní domu přijala jeho námluvy a zda se černý zvonek ještě někdy rozezněl, to již staré pražské pověsti neříkají. Avšak dům v Mostecké ulici dodnes nese jméno U tří zvonků a připomíná tak dávné tajemství a neúprosný hlas umíráčku, který předpověděl smrt.