Dávno, pradávno tomu, co se v srdci Nového Města pražského, na tehdejším Dobytčím trhu, dnes Karlově náměstí, tyčil starobylý a tajemný dům. Nebyl to dům ledajaký, neboť se o něm po staletí šeptalo, že je prokletý, poznamenaný samotným ďáblem. Dnes ho známe jako Faustův dům, ale jeho pravé jméno je Mladotovský palác, a stojí tam dodnes, hrdě čelí času i zvědavým pohledům, stále střežíc svá temná tajemství.

Už od nepaměti bylo místo, kde dům vyrostl, opředeno záhadami. Vyprávělo se, že kdysi dávno, ještě v dobách pohanských, stával na tomto návrší háj zasvěcený bohyni Moraně, kde se konaly tajemné oběti. A možná právě proto se na tom místě usadila zvláštní energie, která přitahovala lidi s neobvyklými zájmy. Jeden z prvních doložených majitelů, kníže Václav Opavský, prý holdoval alchymii a hledal kámen mudrců, čímž položil základ pověsti o domě plném podivných experimentů.

Však největší slávu v tomto ohledu získal dům za časů císaře Rudolfa II. Tehdy v něm sídlil proslulý alchymista Edward Kelley, známý též jako Edward Talbot. Zřídil si zde laboratoř, kde dny i noci trávil nad kotlíky a retortami, míchaje podivné lektvary a snaže se proměnit obecné kovy ve zlato. Pražané s úžasem a strachem sledovali, jak z oken domu šlehaly podivné plameny a z komínů se valil hustý dým, doprovázený tajemnými zvuky. Lidé si šeptali, že to není jen alchymie, nýbrž samotný ďábel, kdo pomáhá Kelleymu v jeho pokusech. Kelleyho osud, plný intrik a nakonec vězení na Křivoklátě a tragické smrti v Mostě, jen posílil temnou auru domu.

Následovaly další generace, a dům si stále udržoval svou ponurou pověst. Vyprávělo se o astrologovi Jakubu Krucinkovi, jehož synové se v domě pohádali a mladší bratr zavraždil staršího kvůli domnělému pokladu, který měl být v domě ukryt. Taková tragédie jen prohloubila přesvědčení, že v domě sídlí zlá moc. Ani v 18. století nebylo jinak, když se zde usadil Ferdinand Antonín Mladota ze Solopisk, který rovněž propadl chemickým a alchymistickým pokusům, pokračujíc tak v temné tradici domu. Jeho syn Josef Petr Mladota sice dával přednost mechanickým hračkám a technickým zařízením, ale ani to nezastavilo šíření pověstí o podivných jevech v domě.

Ale nejpodivnější ze všech byl kaplan Karl Jaenig, který v domě žil v 19. století. Pocházel ze sousedního kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce a proslul svými morbidními zájmy. Spával prý v rakvi, v domě uchovával lidskou lebku a dokonce i část šibenice. Lidé si s hrůzou představovali, jaké temné rituály se pod jeho střechou odehrávají.

Avšak nejstrašnější a nejznámější je pověst o doktoru Faustovi. Ačkoliv historický Johann Georg Faust v tomto pražském domě nikdy nebydlel, jeho jméno se stalo synonymem pro ono tajemné stavení. Říkalo se, že v něm žil učenec, který toužil po nekonečném vědění, bohatství a splnění všech přání. A tak se rozhodl pro ten nejstrašlivější čin: upsal svou duši krví samotnému ďáblu výměnou za těchto čtyřiadvacet let moci a poznání. Dny plynuly, Faust studoval, experimentoval a žil v přepychu, zatímco Pražané se báli pouhého pohledu na jeho dům, kde prý po půlnoci řádily nečisté síly.

Když však vypršela lhůta smlouvy, nastala půlnoc, a ďábel si přišel pro svou kořist. Faust se prý bránil, ale marně. S hrozným rachotem a záblesky pekelného ohně si ďábel odnesl Faustovu duši přímo stropem domu, zanechávaje za sebou obrovskou díru. Ať se ji zedníci snažili zazdít sebepečlivěji, vždy se znovu a znovu otevřela, jako by samotný dům odmítal skrýt svědectví o hrůzné události. Tato díra se stala věčným znamením Faustova osudu.

A pověst pokračovala. Říkalo se, že i chudý student, který se po letech v domě ubytoval, aby ušetřil za nájem, objevil podivné věci. Každé ráno nacházel na svém stolku stříbrný tolar, aniž by věděl, odkud pochází. To ho však, místo aby ho to varovalo, svedlo k podobným temným studiím a touze po zakázaném vědění. A tak, jak to bývá s těmi, kdo jdou ve stopách Fausta, i jeho osud měl být podobně tragický, pohlcený temnotou, kterou dům přitahoval.

Když se dům před lety rekonstruoval, byly v jeho základech nalezeny zazděné kostry sedmi koček. Mnozí si to vysvětlovali jako dávné oběti bohyni Moraně, které měly domu propůjčit mystickou sílu a ochranu. A snad právě tato ochrana byla důvodem, proč v roce 1945, kdy na Prahu dopadaly bomby, jedna z nich prorazila střechu Faustova domu, ale zázrakem nevybuchla, jen tiše ležela, aniž by komukoli ublížila. Jako by dům, ačkoliv prokletý, měl svůj vlastní, nepochopitelný osud.

Dodnes se šeptá o podzemní chodbě, která prý vede z Faustova domu až k Novoměstské radnici, a o tom, že po půlnoci se v domě dějí podivné věci, které nelze vysvětlit. Faustův dům na Karlově náměstí tak zůstává věčným symbolem lidské touhy po poznání a moci, varováním před smlouvami s temnými silami a připomínkou, že některé stropy se nikdy nedají úplně zazdít. A tak se pověst o doktoru Faustovi a jeho domě v Praze ujala, stala se součástí našeho bájesloví a dodnes straší, ale i láká ty, kdo se odváží přiblížit k jeho starobylým zdem.