Ne všechny pražské hradby vznikly kvůli tvrdé válce nebo stálému strachu před nebezpečným nepřítelem. Ta nejznámější mohutná obranná zeď, která dodnes strmě stoupá svahem přes vrchol malostranského vrchu Petřína, má svůj původ v obyčejném a čistém milosrdenství. Nechal ji v průběhu čtrnáctého století postavit nejmilovanější z panteonu českých panovníků, moudrý císař Karel IV. V těchto časech potkal českou krajinu velmi zlý a dlouhý neúrodný rok. V polích obilí chřadlo, sady vysychaly a po zemi se začala pomalu plížit bída doprovázena strašlivým a neustálým hladem. Obyčejní lidé na panství neměli co do úst a na císaře dorážela z koutů země vlna prosících o chléb.

Karel IV. byl císař mocný, oplývající velkým pokladem, ale chudý lid, který platil poplatky, nechtěl jen tak podpořit samotným rozdáváním zlatých mincí. Věděl dobře, že čestná práce z nouze těší nejvíce, a obdarovávat lidi potupně zadarmo není k užitku morálky. Namyslel tedy veliký celonárodní plán, v němž užitek nachází každý občan i královské město. Všem nezaměstnaným řemeslníkům z Prahy a sedlákům, kteří strádali ze zpustošených a neúrodných polí, zavelel, ať se shromáždí pod vrchem nedaleko Újezda. Rozhodl, že pro bezpečí budoucí části vznikajícího města a Malé Strany vybudují nad řekou přes strmé petřínské stráně nové velkolepé a mohutné opevnění. Všichni muži rázem v hojném počtu získali zaměstnání.

Práce na obrovské kamenné zdi se pak brzy opravdu rozběhly v obrovském ruchu. Kameníci sváželi silné opukové bloky, nosiči na strmých svazích ztěžka funěli s koši hrubého písku a zedníci je bez přestání pečlivě spojovali neústupnou maltou. Po celou dobu stavby vypláceli královští úředníci na denním pořádku stříbrné groše, za které si hladové a vyčerpané rodiny konečně mohly zase poctivě nakoupit tolik vzácné jídlo, mouku a tučnou vypečenou stravu. Lid z celého širého kraje se tak zachránil před tou nejošklivější a smrtelnou chudobou. Celému dlouhému opevnění lidé proto spontánně a hluboko z úcty začali přezdívat „Hladová zeď“, neboť právě obrovský a sytící projekt zahnal hlad ze všech chalup.

Podle četných nejzajímavějších záznamů si navíc stavbu stříbrnými a malými dary chválil panovník nejraději navštěvovat bez doprovodů do detailů osobně. Pravidelně vyrážel ze zámeckého dvora k zedníkům v lehkém jednoduchém hrubém rouchu, občas dokonce lidem v horku a znavení na povzbuzení on sám z košů osobně přinesl malou rohlíkovou výslužku nebo bochníky chleba na zapití k uspokojenému hladu. Dodnes zubatá, a v hradbách tlustá kamenná zídky připomíná všem procházejícím generacím nejen skvělé vize a tehdejší rozmach středověké Prahy, ale také otcovskou pomoc vladaře k vlastnímu odevzdanému obyčejnému zprostředkovanému lidu.