V dávných časech, kdy pražské uličky dýchaly ještě vůní dřeva, kouře z komínů a tlejícího listí, a kdy stíny pod starými domy skrývaly nejedno tajemství, stávala na Malé Straně, v křivolaké Tomášské ulici, kam slunce pronikalo jen zřídka, skromná, leč poctivá zámečnická dílna. Patřila zámečnickému mistrovi, muži s rukama mozolnatýma od poctivé práce, jehož jméno již dávno pohltil prach zapomnění, avšak jehož osud se vryl do kamení Malé Strany tak hluboko, že se o něm vypráví dodnes.

Mistr byl muž starší, avšak stále plný síly a řemeslné zručnosti. Jeho dům v Tomášské ulici byl vždy plný cinkání kladiv, skřípání pil a vůně železa. Mistr pracoval od úsvitu do soumraku, a jeho práce byla jeho pýchou. Měl však i svou chloubu jinou, a tou byla jeho žena. Byla to krásná žena, mladá a svěží jako májová louka, s vlasy tmavými jako havraní křídla a očima, které dokázaly okouzlit nejednoho muže. Mistr ji miloval nade vše a snažil se jí dopřát vše, co bylo v jeho silách, aniž by tušil, jakou temnou propast skrývá její srdce.

Do dílny mistra, jednoho jara, kdy stromy na Petříně začínaly pučet a Vltava se leskla pod sluncem, přišel mladý tovaryš. Byl to statný mládenec, zručný v řemesle a s úsměvem, který dokázal zviklat i ty nejpevnější hradby ženské cudnosti. Krásná mistrova žena si ho brzy všimla. Zprvu to byly jen letmé pohledy, pak úsměvy, a nakonec tajná setkání ve stínu starých domů, když mistr spal unavený prací. Láska, která se zrodila mezi nimi, nebyla láskou čistou a upřímnou, nýbrž vášní plnou hříchu a touhy po majetku.

Čas plynul a jejich hříšná láska rostla, stejně jako jejich nenávist k starému mistrovi, který jim stál v cestě. Touha po svobodě a po mistrově majetku je pohltila celou. V jejich srdcích se usadil ďábel, který jim našeptával ty nejtemnější myšlenky. Jednoho chladného večera, kdy se nad Prahou rozprostřela tma a jen měsíc vykukovalo zpoza mraků, se milenci odhodlali k strašlivému činu. Zatímco mistr, unavený celodenní prací, tvrdě spal na svém lůžku, vkradli se do ložnice. S očima planoucíma horečkou a rukama třesoucíma se strachem i odhodláním, provedli to, co jim ďábel v mysli přikázal. Vzali těžký zámečnický hřeb, ten, co jím mistr kdysi spravoval ty nejpevnější zámky, a zaživa mu jej zatloukli do hlavy. Poslední dech starého mistra se rozplynul v tichém sténání, které nikdo neslyšel.

Žena pak, s tváří bledou, ale bez slzy, předstírala hluboký žal. Vyprávěla sousedům, že mistr zemřel pokojně ve spánku, zasažen náhlou slabostí. Nikdo nic netušil, neboť mistr byl již v letech a jeho smrt nikoho příliš nepřekvapila. Pohřeb se konal s veškerou úctou a mistr byl uložen do země na starém malostranském hřbitově. Uplynul čas, rok se s rokem sešel, a když se žal prý utišil, provdala se krásná vdova za mladého tovaryše. Zdědili mistrovu dílnu i dům a zdálo se, že jejich hříšný čin zůstane navždy pohřben v zapomnění. Žili spolu, navenek šťastni, ale v hloubi duše je sžírala temná vina, kterou se snažili skrýt za maskou spokojenosti. Každý stín v Tomášské ulici, každé cinknutí železa v dílně, jim připomínalo jejich strašlivý zločin.

Uplynulo sedm let. V těch dobách bylo zvykem, že po sedmi letech, když byly hřbitovy přeplněné, se staré hroby rušily, aby se udělalo místo pro nové nebožtíky. A tak jednoho dne, když slunce pálilo do země a vzduch byl plný prachu, kopal hrobník na malostranském hřbitově. Krumpáčem narazil na starou rakev. Když ji otevřel, strnul hrůzou. Před ním ležel kostlivec, a v jeho lebce, přímo uprostřed čela, byl zaražen rezavý železný hřeb. Byl to hřeb tak velký a tlustý, jaký se používá v zámečnickém řemesle.

Hrobník, ač zvyklý na pohledy leckteré, se otřásl. Okamžitě pochopil, že zde nejde o přirozenou smrt. Zděšený nález nahlásil na radnici. Vyšetřování bylo rychlé. Zvláštní způsob vraždy, a ten hřeb, ukazovaly jasně na zámečnického mistra. Podezření padlo na jeho ženu a tovaryše. Ti, zaskočeni odhalením, se brzy přiznali ke svému strašlivému činu. Jejich hřích byl odhalen a spravedlnost si je našla. Za svůj zločin propadli hrdlem a jejich těla byla vystavena na pranýři, aby sloužila jako varování pro všechny, kdo by se odvážili porušit Boží a lidské zákony.

Avšak ani po vykonání spravedlnosti nenašel zavražděný zámečnický mistr klid. Jeho duch, mučený strašlivou smrtí a nespravedlností, nemohl najít cestu do věčného odpočinku. Zjevuje se jako kostlivec s rezavým hřebem zaraženým v lebce, bledý a němý, a obchází po Tomášské ulici a okolních křivolakých uličkách Malé Strany. Jeho duše stále bloudí, hledajíc klid, který jí byl odepřen. Někdy, za temných nocí, kdy měsíc schovává svou tvář za mraky a jen vítr si pohrává s okenními tabulkami, lze prý zaslechnout tiché šoupání kostí a slabé cinkání železa, jako by kostlivec nesl s sebou nástroje svého řemesla, nebo snad jen ozvěnu hřebu v jeho hlavě. Je to připomínka dávného hříchu, varování pro ty, kdo by chtěli obelstít osud, a věčná pověst, která se šeptá dodnes v tichých koutech Malé Strany.