V dávných dobách, kdy nad českými zeměmi panoval král Václav IV., syn slavného Karla IV., rozprostíral se nad Prahou nejen stín mocných hradních zdí, ale i temný mrak nejistoty a neklidu. Král, muž složité povahy, často se uchyloval do ústraní, daleko od spletitých intrik dvořanů a narůstajícího napětí v zemi. Přesto se osudu vyhnout nemohl, neboť jeho nitky tkala mocnější ruka, než byla ta lidská.

Jednoho chladného večera, kdy hvězdy nad Pražským hradem zářily zvlášť jasně a chladně, povolal si král Václav IV. do svých komnat na Hradčanech svého hvězdáře, starého muže s hlubokýma očima a prsty věčně zašpiněnými od bylin a prachu starých svitků. Král byl zneklidněn, neboť se mu zdálo, že se nad jeho hlavou stahují mračna osudových předzvěstí.

„Pověz mi, mistře,“ pravil král s hlasem tíženým obavami, „co praví hvězdy o mé budoucnosti? A co osud této věže Svatovítského chrámu, jejíž kameny rostou k nebi tak zvolna?“

Hvězdář se sklonil, dlouho hleděl do králova obličeje, pak pozvedl ruku k oknu, za nímž se rýsovala nedokončená silueta Svatovítské věže. „Králi, v hvězdách je psáno a věčnou vůlí určeno, že tvůj život se naplní dříve, nežli bude tato věž dokončena. Její poslední kámen bude položen až po tvém odchodu z tohoto světa, a nikoliv za tvé vlády.“

Krále Václava IV. tato slova zasáhla jako blesk z čistého nebe. V jeho očích se zračil hněv a vzdor. Jakže? On, český král, by měl být spoután takovou věštbou? On, kdo se snažil vládnout v zemi plné svárů, by měl padnout dříve, nežli bude dokončeno dílo jeho otce a otců jeho? V jeho srdci se zrodila divoká touha oklamat osud, postavit se proti vůli hvězd.

„Nechť je to tak!“ vykřikl král, až se ozvěna roznesla komnatou. „Jestliže má má smrt souviset s dokončením této věže, pak ji nedokončí nikdo! Nařizuji, aby byla věž Svatovítského chrámu zbořena! Kámen po kameni, nechť je snesena k zemi! Ať se mé jméno nespojuje s jejím koncem!“

Slova králova byla mocná a jeho příkaz neúprosný. Již nazítří se na Pražském hradě rozezněly údery kladiv a páčidel. Zedníci, kteří po léta s úctou a pílí stavěli Svatovítskou věž vzhůru, nyní s těžkým srdcem začali snášet její kameny dolů. Bylo to smutné divadlo, jak se dílo generací měnilo zpět v hromadu sutin. Král Václav IV. však setrval ve svém rozkazu, pevně přesvědčen, že takto oklame předurčený osud.

Aby se odvrátil od pohledu na bořenou věž a od starostí, které ho tížily, uchýlil se král do svého oblíbeného Nového hradu u Kunratic. Tam, v tichu lesů, hledal klid, zatímco v Praze se dál ozývaly údery demoličních prací. Dny plynuly, jaro vystřídalo léto a s ním přišel horký červenec léta Páně 1419.

Zatímco král Václav IV. pobýval v Kunraticích, v Praze to vřelo jako v kotli. Lid, zfanatizovaný kázáními husitského kazatele Jana Želivského, který burcoval věřící v Kostele Panny Marie Sněžné a jinde, byl plný hněvu proti konšelům Nového Města pražského, jež považoval za nepřátele pravé víry.

Dne 30. července, v neděli, se Jan Želivský postavil do čela mohutného procesí, které vyšlo od Kostela svatého Štěpána. Dav, vedený hlubokou vírou a odhodláním, se vydal k Novoměstské radnici, kde sídlili neoblíbení konšelé. Atmosféra byla nabitá napětím, vzduch jiskřil hněvem a odhodláním. Když procesí dorazilo k radnici, situace eskalovala. Husité vnikli dovnitř a bez milosti svrhli protihusitské konšely z oken radniční budovy. Byla to událost, která vstoupila do dějin jako první pražská defenestrace a jež rozpoutala v zemi nevídané bouře.

Zpráva o této strašlivé události se šířila rychle a brzy dorazila i na Nový hrad u Kunratic, kde král Václav IV. trávil své dny. Když mu bylo oznámeno, co se stalo v Praze, jak byl pošlapán jeho královský majestát a jaká zvěrstva se udála na Novoměstské radnici, král Václav IV. se hluboce rozrušil. Obrovský šok, hněv a bezmoc se mu usadily v srdci. V tu chvíli pocítil nesnesitelnou tíhu osudu, který se proti němu obrátil. Jeho tělo, již oslabené starostmi, nevydrželo nápor takového utrpení. Ranila ho mrtvice.

Král Václav IV., který se tolik snažil oklamat proroctví, skonal krátce nato na Novém hradě u Kunratic. Jeho smrt zastavila vše. Zastavila nejen jeho trápení, ale i boření Svatovítské věže. Zedníci složili svá kladiva, neboť kdo by mohl poroučet dál, když král, který rozkaz vydal, už nebyl mezi živými?

Tak se naplnila věštba hvězdáře. Král Václav IV. zemřel dříve, než byla Svatovítská věž dokončena. Jeho ostatky byly nejprve uloženy ve Zbraslavském klášteře, ale později našly věčný odpočinek v královské hrobce na Hradčanech. A Svatovítský chrám, jehož věž zůstala nedokončená, stál takto po staletí, jako němý svědek moci osudu a marnosti lidského vzdoru. Teprve po dlouhých věcích se dočkal svého dokončení, daleko po odchodu krále Václava IV. z tohoto světa, přesně jak bylo v hvězdách psáno.