Dávno tomu, kdy stará Praha ještě dýchala svým prastarým dechem a její uličky šeptaly ozvěny minulých věků, stávala Malá Strana, ponořená do stínu Hradčan, jako tichý svědek nesčetných osudů. V jejím srdci, nedaleko majestátního kostela svaté Máří Magdalény, kde dnes tóny hudby zní z dávného kláštera, žila jedna z nejkrásnějších žen, jaké kdy pražské jeviště spatřilo. Byla to herečka jménem Laura.

Laura, s vlasy barvy půlnoční tmy a očima hlubokýma jako Vltava za soumraku, okouzlovala diváky i šlechtice svým talentem a neodolatelnou krásou. Její hlas zněl jako zvonkohra a každý její pohyb na jevišti byl plný grácie. Zářila v růžových šatech, které podtrhovaly její křehkou, avšak ohnivou povahu. Ale za oponou, v honosných zdech bývalého kláštera, kde bydlela se svým manželem, se skrýval stín. Její muž, s tváří často zamračenou a duší plnou hořké žárlivosti, ji svíral v kleštích své majetnické lásky. Každý pohled, který na Lauru ulpěl, každý obdivný šepot, rozdmýchával v něm plamen pochybností a vzteku. Jeho láska byla spíše vězením než útočištěm.

A tak se stalo, že v Laurině osamělém srdci začala klíčit touha po skutečné vášni, po něze, která by nebyla zatížena podezřením. Našla ji v očích mladého hraběte, jenž ji obdivoval z lóže, zasílal jí tajné vzkazy a podarovával ji dary, které se třpytily stejně jasně jako Laurin úsměv. Byly to šperky, náhrdelníky a náramky, které jí zdobily krk a zápěstí, a k nim vždy přibývala čerstvá, voňavá růže, symbol jejich tajné, zakázané lásky. Scházeli se ve skrytých koutech Malé Strany, v zapadlých uličkách, kde jen měsíční svit byl jejich svědkem, a jejich srdce se toužebně sbližovala, ignorujíce nebezpečí, které na ně číhalo. Každý šperk, každá růže byla sladkým, avšak nebezpečným důkazem jejich citů.

Jednoho chladného večera, kdy se nad Prahou vznášela mlha a pouliční lucerny vrhaly dlouhé, chvějící se stíny, objevil Laurin manžel osudné důkazy. V zapomenuté zásuvce, pod hedvábnými šátky, našel drahocenný náhrdelník a zaschlou růži. Věděl, že tyto dary nepocházejí od něj. Jeho žárlivost, dlouho potlačovaná, se v tu chvíli přelila v zuřivou, oslepující vlnu nenávisti. V jeho očích se zračilo šílenství, když pochopil rozsah Lauřiny zrady. V tom záchvatu nepříčetné žárlivosti, kdy se mu zatemnila mysl, sáhl po ostré zbrani.

Když se Laura vrátila domů, plná vzpomínek na tajnou schůzku s hrabětem, netušila, jaké hrůzy ji čekají. Její manžel ji přepadl v ložnici, kde ještě před chvílí visel ve vzduchu sladký pach růží. V okamžiku, který se zdál trvat celou věčnost, v záchvatu nepříčetné žárlivosti, jí uťal hlavu. Byla to scéna tak děsivá, že i kamenné zdi kláštera se zdály zadržovat dech. Poté, s chladnou brutalitou, zabalil bezhlavé tělo do záclony, aby zakryl hrůzný pohled, a pak, v ještě zvrácenějším činu, vzal Lauřinu hlavu, zabalil ji do bílého hedvábí a poslal ji hraběti jako varování, jako krutý vzkaz. Sám pak, pronásledován démony svého činu, zmizel beze stopy, utekl neznámo kam, pohlcen temnotou noci a vlastními hříchy.

Od té doby, kdy se Malou Stranou roznesla šeptanda o Lauřině zmizení a hrůzném nálezu, se začalo dít něco podivného. Laura, krásná herečka, nenašla klid ani po smrti. Stala se bezhlavým strašidlem, odsouzeným bloudit chodbami bývalého kláštera a opuštěnými uličkami Malé Strany. Zjevuje se nejčastěji v Karmelitské ulici, kde se její zjevení stalo součástí pražských pověstí.

Její postava, oděná stále v týchž růžových šatech, které nosila v den své smrti, se tiše pohybuje po dlažbě. Její náramky, které kdysi dostala od hraběte, tiše cinkají při každém jejím kroku, jediný náhrdelník se jí třpytí na krku, který však nemá hlavu. Růžové hedvábí jejích šatů šelestí, jako by s ní promlouvalo, a bílá ruka se občas pozvedne, jako by chtěla ochladit tvář, která tam však není. Její zjevení je tiché, ale plné nekonečného smutku a touhy. Prochází zdmi, mizí v temných zákoutích, a ti, kdo ji spatřili, vyprávějí o chladu, který je obestře, a o pocitu hluboké lítosti.

Laura bez hlavy je odsouzena bloudit Prahou až do soudného dne. Klidu dojde až v den, kdy se jí podaří najít svou ztracenou hlavu a usadit ji zpět na svůj krk. Do té doby musí chodit stále v jedněch růžových šatech a s jediným náhrdelníkem, věčným připomenutím její lásky a krutého osudu. A tak, když se večerem snese ticho na Malou Stranu a v Karmelitské ulici zhasnou poslední světla, někteří tvrdí, že slyší jemné cinkání náramků a tiché šelestění hedvábí, a tuší, že Laura bez hlavy stále hledá to, co jí bylo násilně odňato. Její příběh je věčným varováním o nebezpečí žárlivosti a o ceně zakázané lásky v srdci staré Prahy.