Kdysi dávno, za dávných časů knížat bájných, kdy na Vyšehradě sídlil kníže Křesomysl, šestý z rodu Přemyslovců, rozmohla se v zemi české nevídaná horečka. Bylo to v letech, jež kronikáři kladou k rokům 846 a 847, kdy se ve všech koutech země, zvláště pak v okolí Březových Hor a Jílového u Prahy, začalo horečně kopat a rýžovat. Stříbro a zlato, kovy lesklé a lákavé, vábily lidi od pluhů a brány, z polí a luk. Celá země se pídila po bohatství ukrytém v zemi, a tak, jak přibývalo lesku drahých kovů, ubývalo zrní ve sýpkách a chleba na stolech. Pole ležela ladem, žito nerostlo, a hlad se plížil do chalup.

Tomu všemu přihlížel s bolestí v srdci vladyka Horymír z Neumětel. Byl to muž statný a spravedlivý, který nadevše miloval svou zemi a svůj lid. Viděl, jak těžba kovů ničí úrodnou půdu a bere lidem obživu. Proto se rozhodl jednat. Shromáždil kolem sebe další vladyky, kteří smýšleli podobně, a vydal se s nimi v deputaci na Vyšehrad, aby přednesli své stížnosti knížeti Křesomyslovi. Předstoupili před knížete a s úctou, leč pevným hlasem, ho žádali, aby zamezil bezhlavé těžbě a vrátil lid k zemědělství. Křesomysl, pohlcen vidinou bohatství a moci, však jejich obavy odbyl. Jejich slova mu připadala jako hlasy staromilců, kteří nerozumí novým časům. Vladykové se vrátili domů zklamáni a s prázdnou.

Horymírova odvaha se však nelíbila horníkům z Březových Hor, kteří v jeho slovech viděli ohrožení svého snadného zisku. Jejich hněv byl veliký a jejich pomsta krutá. Jedné temné noci přepadli Neumětely, Horymírovu tvrz i s přilehlými chalupami vypálili do základů a zanechali za sebou jen spáleniště a nářek. Horymír, když se vrátil a spatřil zkázu, kterou způsobila hornická chamtivost, pocítil v srdci hořkost a touhu po odplatě. Shromáždil své věrné a s nimi se vrhl na doly v Březových Horách. S neúprosnou zuřivostí zničili těžební zařízení, zapálili hornické chatrče a zavalili šachty, aby už nikdy nevydaly svůj zrádný lesk.

Zpráva o Horymírově činu se rychle donesla na Vyšehrad k knížeti Křesomyslovi. Kníže, rozlícen takovou opovážlivostí, nechal Horymíra ihned zajmout a předvést před knížecí soud. Na nádvoří Vyšehradu, pod stínem knížecího paláce, byl Horymír odsouzen k trestu smrti. Měl být stětím popraven vlastním mečem, aby jeho osud sloužil jako výstraha všem, kdo by se opovážili vzepřít knížecí vůli.

Když byl Horymír vyzván, aby pronesl své poslední přání, s klidnou myslí pronesl: „Pane můj, kníže Křesomysle, dovol mi jen naposledy projet se na mém věrném koni Šemíkovi po nádvoří tvého hradu. Je to můj jediný přítel, který mi po léta věrně sloužil.“ Kníže, ač hněvem zbrocen, nemohl takovému přání odepřít. Horymír se tedy naposledy vyšvihl do sedla svého milovaného Šemíka. Kůň, tmavý jako noc, s očima plnýma moudrosti a věrnosti, pocítil tíhu okamžiku.

Horymír se s Šemíkem rozjel po nádvoří. Nejdříve pomalu, pak zrychloval cval. Šemík, jakoby rozuměl, co se děje, se náhle rozběhl k samému okraji vyšehradské skály, která se tyčila vysoko nad Vltavou. Stráže a kníže Křesomysl s úžasem sledovali, jak kůň s vladykou na hřbetě nezastavuje. V posledním okamžiku Horymír pevně stiskl Šemíkova žebra a kůň, jako by mu bohové křídla dali, se mohutným skokem vrhl přes hradby do hlubiny. Z úst přihlížejících se vydral zděšený výkřik. Dole šuměla Vltava, chladná a neúprosná.

K úžasu všech, Šemík dopadl do vln Vltavy a vyplaval na druhý břeh, s Horymírem pevně v sedle. Věrný kůň se s vladykou, který se ho pevně držel, nezastavil. Uháněl dál přes rovinu k Radotínu, pryč od Vyšehradu, pryč od jisté smrti. Kníže Křesomysl, ohromen tímto nadpřirozeným činem, který se zdál být dílem vyšších mocností, pocítil úctu a obdiv. A tak, když Horymír se Šemíkem zmizeli v dálce, kníže prohlásil, že takovému muži, jehož kůň dokáže takový zázrak, udělí milost.

Horymír se se svým věrným Šemíkem dostal až k Neumětelům, do svého poničeného domova. Zázračný skok však vybral svou daň. Šemík, vyčerpaný a zraněný z nadlidského výkonu, padl před vraty Horymírova dvoru. Věrný kůň zemřel v náručí svého pána, který mu vděčil za život. Horymír truchlil za svého přítele a s největší úctou ho pohřbil před vraty svého dvoru v Neumětelích. Dodnes se tam ukazuje místo označené kamenem, kde spočívají ostatky Šemíka, hrdiny a zachránce.

Po nějaké době, když se Horymír zotavil a jeho srdce se uklidnilo, vrátil se na Vyšehrad. Předstoupil před knížete Křesomysla a přiznal se ke svým činům, k vypálení dolů, ale i k zoufalství, které ho k tomu vedlo. Kníže Křesomysl, poučen Horymírovým osudem a Šemíkovým zázračným skokem, pochopil, že země potřebuje rovnováhu. A tak, s moudrostí, která mu po událostech přibyla, omezil těžbu zlata a stříbra a vyzval lid, aby se vrátil k obdělávání polí. Hlad ustoupil a v zemi české zavládl opět řád a hojnost. A památka na vladyku Horymíra a jeho věrného koně Šemíka žila dál v pověstech, které se vyprávěly z pokolení na pokolení.