Na vysoké skále, která se jako hrdý strážce tyčila nad divokými proudy Vltavy a kde se potok Botič líně vinul do jejích vod, stávalo prastaré hradiště Vyšehrad. V dávných časech, kdy země česká ještě teprve hledala svou podobu a řád, sídlila zde kněžna Libuše. Byla dcerou moudrého vojvody Kroka a sestrou bystré Kazi a tajemné Tety. Libuše však převyšovala své sestry i otce darem, který jí seslaly samy nebeské síly – byla věštkyní, jejíž slova měla váhu osudu a jejíž srdce bylo plné moudrosti a spravedlnosti. Z Vyšehradu vládla svému lidu, rozsoudila spory, radila v těžkých dobách a její jméno se šeptalo s úctou i bázní po celé zemi.

Lid ji miloval pro její spravedlivou ruku a čisté srdce, avšak ne všichni byli spokojeni s vládou ženy. Jednoho dne, když Libuše seděla na svém vyšehradském soudním stolci a rozsoudila spor mezi dvěma muži o meze pozemků, zvedl se jeden z nich, ten, který prohrál, a s drzou opovážlivostí vykřikl: „Ostuda je nám, že nám vládne žena! Potřebujeme muže, který by nás vedl pevnou rukou a nechal nás žít podle mužských zákonů!“ Jeho slova se jako jed šířila mezi shromážděným lidem a někteří začali s ním souhlasit.

Libuše, ač zraněná touto nevděčností, pochopila, že lid si přeje změnu. Uklidnila se, zavřela oči a na chvíli se zdálo, že na ni sestoupil věštecký duch. Její tvář zbledla, její hlas zněl z hlubin věků, když promluvila: „Není mi proti mysli vaše přání. Vezmu si manžela, muže, který bude vaším knížetem a mým druhem. Avšak vězte, že jej nenajdete snadno, neboť je prostého původu, a přesto je vyvolen osudem.“ Pokračovala, její slova se vznášela nad Vyšehradem jako proroctví: „Pošlete posly do země, do vesnice jménem Stadice, která leží u dnešních Teplic. Tam najdou mého budoucího manžela, jak orá pole s párem volů. Jeho jméno je Přemysl.“

Lid se shromáždil, plný úžasu a zvědavosti. Vybrali z nejstatečnějších mužů poselstvo, které mělo splnit kněžnino slovo. Libuše jim však nedala jen pokyny, ale i svého věrného bělouše, koně, který nikdy nepoznal otěže ani bič. „Nechte ho jít, kam ho srdce povede,“ pravila, „on sám vás dovede k muži, kterého osud pro mě vybral.“ A tak se poselstvo vydalo na cestu z Vyšehradu, následováno Libušiným běloušem, který s jistotou kráčel vpřed, aniž by ho kdokoli vedl.

Bělouš skutečně vedl posly po starých stezkách, přes brody a lesy, až se jednoho slunečného dne zastavil na poli nedaleko Stadic. Tam, v potu tváře, s rukama pevně sevřenýma kolem dřevěného pluhu, oral zemi prostý muž. Byl to Přemysl. Když poselstvo spatřilo, jak oráč, unavený prací, usedl k snídani, všimli si zvláštní věci: místo stolu si k jídlu položil svůj železný pluh. Byl to jasný znamení, že jeho vláda bude pevná a neoblomná jako železo.

Poslové k němu přistoupili a s úctou mu sdělili, že ho kněžna Libuše povolává na Vyšehrad, aby se stal jejím manželem a knížetem země. Přemysl, ač překvapen, přijal svůj osud. Než však odešel, zabodl svůj oráč do země a zavolal na voly, aby je propustil. Pak vzal z lísky tři mladé ratolesti, které si položil na pluh, aby si na ně odpočinul. Když však k němu přistoupili poslové, všimli si, že dvě ratolesti uschly a třetí bu