V dávných časech, kdy pražské uličky byly ještě užší a temnější, než jsou dnes, a kdy stíny luceren tančily po vlhkých dlažebních kostkách jako zrádní duchové, se vyprávěly mnohé pověsti. Jedna z těch nejchladivějších se týkala bezhlavého jezdce, který se zjevoval v úvozu, co se táhne od Pohořelce dolů k Nerudově ulici, a jehož osud byl varováním pro všechny, kdo zanedbávají své posvátné povinnosti.

Vysoko nad Malou Stranou, na Hradčanech, stával od nepaměti majestátní Strahovský klášter, jehož zdi skrývaly nejen zbožnost, ale občas i lidské slabosti. A právě z tohoto kláštera pocházel jeden mnich, jehož jméno už dávno pohltil čas, avšak jeho hříchy zůstaly vytesány do kamene pražských legend. Byl to muž, který složil slib čistoty a oddanosti Bohu, avšak jeho srdce bylo zrádně svázáno s pozemskou vášní – s hazardní hrou v kostky.

Každý večer, sotva slunce zapadlo za obzor a klášterní zdi se ponořily do tmy, mnich se nenápadně vytratil. Jeho kroky ho vedly dolů z Pohořelce, kde v jedné zapadlé hospodě, prosycené pachem piva, tabáku a potu, nacházel útočiště pro svou tajnou neřest. Zde, u dřevěného stolu, za cinkání mincí a hlučného smíchu, zapomínal na své mnišské roucho i na své povinnosti. Hodiny plynuly jako voda, zatímco on s napětím sledoval otáčející se kostky, jeho mysl pohlcená vidinou snadného zisku.

Jedné páteční noci, kdy se venku snášela na Malou Stranu mlha a vítr si pohrával s větvemi starých lip, seděl mnich opět v hospodě. Hra byla v plném proudu, jeho štěstí se zdálo být na vrcholu a v očích mu plál horečnatý lesk. Vtom se dveře hospody rozlétly a dovnitř vběhl uřícený chlapec, sousedův syn, s tváří bledou strachem. „Otče mnichu!“ vypravil ze sebe sotva popadaje dech. „Prosím, pojďte rychle! Můj otec umírá! Prosí o poslední pomazání, než odejde na věčnost!“

Mnich se na něj sotva podíval. Jeho pohled byl přikován k hrací desce. „Počkej, chlapče,“ odvětil netrpělivě, mávnul rukou a aniž by přerušil hru, dodal: „Ještě jedna partie a hned přijdu. Nebo snad až po večeři.“ Ale chlapec trval na svém, jeho hlas se třásl naléhavostí. „Není čas, otče! Jeho dech už je slabý! Každá minuta se počítá!“ Mnich však zůstal neoblomný. Představa, že by opustil rozjetou hru, byla pro něj nesnesitelná. Odmítl, sliboval, že přijde později, až dohraje a dojedená večeře mu dodá sil. Chlapec, zoufalý a s pláčem, se otočil a zmizel v mlze.

Hodiny plynuly. Mnich dohrál svou hru, dojedl večeři, a teprve tehdy, když se hospoda začala vyprazdňovat a ticho se vkrádalo do jejích koutů, pocítil tíhu výčitek svědomí. Vstal, narazil si klobouk a spěchal ven. Nasedl na svého černého koně, který netrpělivě přešlapoval před hospodou, a pobídl jej do rychlého cvalu. Měl pocit, že se musí hnát, aby dohnal ztracený čas, aby snad ještě stihl splnit svou povinnost.

Cestou se nořil do temného úvozu, který se vinul strmě dolů k Nerudově ulici. Kůň cválal po nerovných dlažebních kostkách, kopýtka klouzala po vlhkém kamení. Mnichova mysl byla plná úzkosti a spěchu. Najednou, v nejprudším klesání, kůň klopýtl o uvolněný kámen. Mnich, překvapen a nepřipraven, ztratil rovnováhu. V mžiku se ocitl ve vzduchu, a pak s tupým nárazem dopadl na zem. Jeho krk se zlomil s prasknutím, a jeho hlava, oddělena od těla, se skutálela po kamenných schodech úvozu. V té chvíli, v onom strašlivém okamžiku smrti, se jeho duše ocitla v beznadějné prázdnotě.

Mezitím, v domě umírajícího souseda, zhasla poslední svíce života. Muž zemřel sám, bez duchovní útěchy a požehnání, které mu mnich odmítl.

Od té osudné noci je mnich odsouzen k věčnému bloudění. Každou páteční půlnoc, kdy měsíční svit jen stěží prosvítá skrze mraky, se zjevuje v úvozu od Pohořelce k Nerudově ulici. Jezdí na svém černém koni, který někdy vypadá, jako by měl jen tři nohy, a pod paží svírá svou vlastní useknutou hlavu. Jeho přízračná postava se pohybuje tichým cvalem, jen občas je slyšet tlumené klapání kopyt, které mizí dříve, než stačí vystrašený noční chodec pochopit, co viděl.

Jeho duch je stíhán trestem za jeho hříchy – za hazard, který ho ovládl, a za zanedbání posvátných povinností. Vypráví se, že tento bezhlavý jezdec nebloudí jen tak bez cíle. Hledá někoho dostatečně odvážného, někoho, kdo by se nebál a kdo by ho vysvobodil z jeho prokletí. Jediná cesta ke spáse spočívá v tom, že ho někdo bodne jeho vlastním mečem přímo do srdce. Ale kdo by se odvážil takové hrůzy? Kdo by se přiblížil k bezhlavému přízraku, který pod paží tiskne svou vlastní tvář, a vykonal takový čin?

A tak mnich dál jezdí, věčný přízrak pražských nocí, němý svědek dávných hříchů a připomínka, že i ta nejmenší povinnost, když je zanedbána, může mít dalekosáhlé a věčné následky. Jeho příběh se šeptá dodnes, když se v úvozu setmí a vítr začne svištět mezi starými domy.