V dávných časech, kdy Praha teprve rozkvétala pod ochranou kamenných hradeb a křivolakých uliček, stály na Starém Městě, nedaleko kostela svatého Václava, první masné krámy. Bylo to již roku tisíc dvě stě třicet čtyři, co se zdejší řezníci poprvé shromáždili, aby pod širým nebem, či spíše pod prostými přístřešky, nabízeli své zboží. Vůně čerstvého masa se mísila s pachem krve a vnitřností, dláždění bylo často kluzké a mastné, a nad vším se vznášel hustý mrak bzučících much.

Zpočátku byly mouchy pouhou obtíží, neodmyslitelnou součástí řeznického řemesla. Ale jak léta plynula a město rostlo, stávala se tato obtíž nesnesitelnou. Mouchy zde nebyly jen tak obyčejné. Byly jich miliony, snad miliardy, a zdálo se, že se rodí z prachu, z hniloby, z každého zapomenutého kousku masa. Jejich bzučení bylo tak hlasité, že přehlušovalo hovor kupců i pokřik prodavačů, a jejich množství takové, že zastíralo slunce. Nejednou se stalo, že se v letním parnu z masa prodaného ráno stala již odpoledne nepoživatelná hmota, byť bylo čerstvé. Lidé si šeptali, že to není jen tak obyčejná hmyzí kalamita, ale jakési prokletí, které stihlo řezníky pro jejich chamtivost, pro to, že nehleděli na čistotu a prodávali maso, které nebylo vždy tak čerstvé, jak se tvářilo.

V té době, kdy na pražském trůnu seděl moudrý císař Karel IV., jenž pečoval o své město s otcovskou láskou a prozíravostí, došly k jeho uším stížnosti. Nejen na obtížné mouchy, ale i na nemoci, které se v těsné blízkosti masných krámů šířily s podivuhodnou rychlostí. Císař, vědom si důležitosti zdraví svých poddaných a čistoty města, vydal roku tisíc tři sta šedesát čtyři přísný edikt. Nařídil původní masné krámy, které se rozkládaly na dnešním náměstí Přemysla Otakara II., zbourat a na jejich místě postavit nové, modernější a především hygieničtější, avšak na jiném místě.

A tak se i stalo. Staré krámy, nasáklé pachem generací a obtěžkané tíhou nesnesitelných much, byly zbořeny. Řezníci se přesunuli do nově vybudovaných prostor v Krajinské ulici. Byly to stavby na svou dobu pokrokové – dlouhá hala, po jejíchž stranách se táhly řady zaklenutých okének, za nimiž byly prodejní pulty. Vzduch zde proudil lépe, dláždění bylo možné snáze omývat a řezníci, poučeni císařovým nařízením, slibovali, že budou dbát na čistotu jako nikdy předtím.

První dny a týdny v nových krámech v Krajinské ulici byly naplněny nadějí. Zdálo se, že kletba starých časů zůstala pohřbena pod sutinami původních stánků. Vzduch byl čistší, bzučení much bylo jen vzdálenou vzpomínkou. Lidé z celého města proudili do nových masných krámů, aby se přesvědčili o zázraku, který se stal.

Avšak radost netrvala dlouho. Jednoho dusného letního odpoledne, kdy se slunce opíralo do pražských střech a vzduch byl těžký a nehybný, se začalo něco dít. Nejprve se objevil jeden bzučící bod, pak druhý, třetí. Za chvíli se zaklenutými okénky prodejních pultů začaly do haly valit mouchy. Nebyly to ledajaké mouchy. Byly větší, černější a jejich bzučení znělo jinak – ne jako obyčejný hmyzí roj, ale spíše jako tiché, zlověstné šeptání, které se zdálo vycházet ze samotných zdí. Objevily se zničehonic, jako by se zrodily z vlhkého chladu podzemí, nebo se snesly z tmavých koutů zapomenutých hříchů.

Řezníci se nejprve pokoušeli mouchy zahánět, ale bylo to marné. Čím víc jich ubili, tím víc jich přilétlo. Mouchy se lepily na maso, na pulty, na tváře prodavačů. Jejich bzučení zesilovalo, až se stalo kakofonií, která drásala uši. Zákazníci prchali z krámů s hrůzou v očích, zanechávajíce své nedokončené nákupy.

Bylo jasné, že to není obyčejná pohroma. Byla to kletba, která následovala řezníky i do jejich nových, čistých domovů. Šeptalo se, že to jsou duše zanedbané čistoty, zkaženého masa a nevyslyšených proseb chudých, které se vrací v podobě much, aby pronásledovaly ty, kdo na ně zapomněli. Mouchy se objevovaly v největším množství vždy, když se některý z řezníků pokusil ošidit zákazníka, nebo když se na pultě objevilo maso, které nebylo zcela bez poskvrny. Byly to živoucí svědomí, neustálá připomínka.

A tak, navzdory všem snahám o čistotu a pořádek, zůstaly masné krámy v Krajinské ulici navždy poznamenány. Mouchy nikdy zcela nezmizely. Jejich bzučení, byť již ne tak ohlušující jako v nejhorších časech, bylo neustále slyšet, tiché, vytrvalé. Staly se nedílnou součástí místa, ponurým symbolem a varováním. Každý řezník, který zde prodával své zboží, věděl, že mouchy jsou jeho strážci. Pokud by se snad někdy pokusil uhnout od poctivosti a čistoty, okamžitě by se objevily v hojném počtu, jejich bzučení by zesílilo a jejich přítomnost by byla tak hmatatelná, že by mu zkazily každý obchod. A tak se pověst o mouchách z mastných krámů předávala z generace na generaci, jako připomínka, že i ta nejmenší špína a nejmenší nepoctivost mohou mít velké a trvalé následky, které se zhmotní do něčeho, co je horší než jakákoli obyčejná pohroma. A dodnes se říká, že když člověk prochází kolem míst, kde kdysi stávaly masné krámy, může v letním podvečeru zaslechnout tiché, prastaré bzučení, které nese ozvěny dávných hříchů a varování.