Bylo nebylo, v dobách dávných, kdy Praha byla ještě plná tajemství a pod jejími kamennými střechami se skrývaly příběhy starší než stromy v Královské zahradě, stával na Staroměstském náměstí dům, který měl předurčeno stát se svědkem osudů pohnutých. Psaly se roky páně 1755 až 1765, čas barokní nádhery a zároveň stinných zákoutí lidské duše. Náměstí tehdy pulzovalo životem, zněly tu hlasy trhovců, cinkot podkov na dlažbě a věže Týnského chrámu shlížely na shon pod sebou s tichou, prastarou moudrostí.

V té době žil v Praze hrabě Jan Arnošt Golz, muž velkého jmění, ale ještě větší ctižádosti. Jeho snem bylo postavit si na Staroměstském náměstí palác tak honosný a velkolepý, aby zastínil všechny okolní domy a jeho jméno se navždy vrylo do dějin města. Měl již plány, které kdysi vyhotovil sám mistr Kilián Ignác Dientzenhofer, ale ty se mu zdály málo honosné. Hrabě si přál něco, co by vyčnívalo, co by upoutalo zrak každého kolemjdoucího. A tak se rozhodl, že jeho nový palác musí vystupovat z uliční fronty, byť to odporovalo všem tehdejším stavebním předpisům.

Takový čin ovšem vyžadoval odvahu, nebo spíše bezohlednost, a hlavně souhlas těch, kteří měli moc. Hrabě Golz, vědom si síly peněz, se rozhodl podplatit tři městské konšely. Byli to muži vážení, ale jejich srdce byla zasažena touhou po zlatě. Schůzky se konaly v tajnosti, za zavřenými dveřmi, za soumraku, kdy stíny prodlužovaly a zkreslovaly tvary, stejně jako peníze zkreslovaly svědomí. Hrabě jim slíbil hory zlata za to, že mu dodatečné povolení k nestandardní stavbě vystaví. Konšelé, zaslepení vidinou bohatství, nakonec svolili. Podepsali listinu, která jim měla přinést zkázu, a hraběti Golzovi umožnit hříšnou stavbu.

Stavba paláce započala. Celé staveniště bylo obehnáno vysokou dřevěnou ohradou, aby zvědavé oči Pražanů nemohly nahlédnout dovnitř. Zpoza prken se linuly zvuky kladiv, dláta a hlasy dělníků, kteří pod dohledem nového architekta Anselma Luraga, jenž dílo dokončoval, spěchali s prací. Lidé na náměstí si šuškali, co se to za ohradou děje, ale nikdo netušil plný rozsah hraběcí pýchy.

Čas plynul a zdi paláce rostly k nebi. Když se konečně vyšplhaly do výše prvního patra, nastal den, kdy se ohrada odstranila, aby se mohlo pokračovat výše. A tehdy se zraku všech Pražanů naskytl pohled, který je šokoval. Palác, majestátní a honosný, vystupoval z uliční fronty mnohem více, než bylo povoleno. Bylo to zřejmé každému, kdo prošel kolem, a ještě zřetelnější při pohledu z protější strany náměstí, od Orloje. Rozruch byl velký. Stavební předpisy byly porušeny, a to drze a okatě.

Zpráva se donesla k ouším těch, kteří měli dohlížet na pořádek ve městě. Tři konšelé, kteří podepsali povolení, se rázem ocitli v nezáviděníhodné situaci. Jejich zrada vyšla najevo. Byli obviněni ze zpronevěry úřadu, z úplatkářství a z poškození dobrého jména města. Soud proběhl rychle a rozsudek byl krutý, ale spravedlivý. Za svůj hřích měli zaplatit životem.

Jednoho chladného rána, kdy mlha ještě ulpívala na střechách a vzduch byl těžký předtuchou, byly na Staroměstském náměstí, přímo před nově vystavěným palácem hraběte Golze, vztyčeny tři šibenice. Dav Pražanů se shromáždil, aby byl svědkem tragického konce těch, kteří zradili svou přísahu. Slyšet bylo jen tiché šepotání, občasný vzlykot a skřípění dřeva. Tři konšelé, bledí a zdrcení, byli vyvedeni na popraviště. Jejich oběšení bylo mementem pro všechny, kdo by se odvážili porušit zákon a důvěru města. Jejich duše, dle vyprávění, nenašly klid a dodnes prý bloudí v okolí paláce, sténajíce žalem nad svou zradou a krutým osudem.

Hrabě Golz byl sice také postaven před soud, neboť byl původcem celé kauzy. Avšak předložil písemné povolení od konšelů, které, ač získané podvodem, bylo formálně platné. A tak, k úžasu mnohých, byl hrabě propuštěn. Jeho palác zůstal stát tak, jak byl postaven, vystupující z uliční fronty, neboť na změnu již bylo pozdě. Změnit rozměry hotové budovy by bylo dražší a náročnější než nechat věci tak, jak jsou.

Palác, ač nádherný, si s sebou od té doby nese temné dědictví. Lidé si šeptali, že hrabě Golz musel uzavřít jakousi faustovskou dohodu, aby mohl svou stavbu dokončit proti všem pravidlům. Že jeho pýcha a touha po velkoleposti ho přiměly k temnému paktu, jehož následky se projevily v osudu konšelů. A pověst praví, že palác je od těch dob strašidelný. Že v jeho chodbách se občas ozývají kroky, které nepatří živým, a v mrazivých nocích lze prý zaslechnout tiché sténání, připomínající duše tří nešťastných konšelů, kteří zaplatili nejvyšší cenu za hraběcí ctižádost. A tak Palác Kinských dodnes stojí na Staroměstském náměstí, němý svědek dávné pýchy, zrady a krutého osudu, připomínající, že za každou velkolepost se někdy platí cena mnohem vyšší než jen zlatem.