Na Malé Straně, tam co se Karmelitská ulice vine jako stará hadice mezi domy a kde Petřín svahy své do nebe zvedá, stával odedávna palác Vrtbovských pánů. Nádherné sídlo to bylo, s okázalými štuky a zahradami, jež se terasovitě draly vzhůru k nebesům. Avšak jako všechno na tomto světě, i sláva Vrtbovského paláce mívala své časy, kdy bledla a kdy se na jeho vznešené fasádě usazoval prach zapomnění. Byly to právě takové časy, kdy palác, kdysi honosný domov šlechticů, sloužil již jen jako činžovní dům, kde se pod jednou střechou tísnili lidé rozličných stavů a osudů. V té době, kdy se v jeho zdech ozýval spíše křik dětí a skřípání dveří nežli šepot urozených dam, se v jeho temných útrobách zrodila pověst, jež dodnes mrazí v zádech.

Pověst ta vypráví o penězokazích. O skupince mužů, jejichž jména čas zapomněl a jež ani nebylo radno si pamatovat. Byli to stínoví lidé, kteří se do paláce přistěhovali v čase, kdy jeho zadní křídlo, ono pod petřínskou strání, bylo obzvláště opuštěné a zanedbané. Využili toho, že palác byl rozlehlý, plný zákoutí a hlubokých sklepů, jež po staletí skrývaly mnohá tajemství. Právě do těchto sklepů, kde vlhkost prosakovala stěnami a kde se vzduch hýbal jen zřídka, se tito muži uchýlili se svým hříšným řemeslem.

Kdo by si pomyslel, že pod vznešenými sály a pod klenutými stropy se den co den, či spíše noc co noc, odehrává takové protizákonné počínání? V ulicích Malé Strany se šeptalo leccos, ale málokdo by uvěřil, že za zdmi kdysi tak urozeného sídla se kutí falešné peníze. Přicházeli za soumraku, tiše jako stíny, a mizeli v útrobách paláce, kde se jejich činnost rozproudila naplno. Z vlhkých sklepů se pak v hluboké noci, kdy spalo celé město a jen hvězdy tiše pohlížely na ztemnělou Prahu, ozývaly podivné zvuky.

Bylo to skřípání, jež připomínalo tahání těžkých předmětů po kamenné podlaze, cinkání, jako by se sypaly drobné mince, a občas i tlumený zpěv, který se však náhle měnil v nepříjemný rámus, jako by se něco rozbilo nebo spadlo. Obyvatelé, kteří v paláci bydleli, přičítali to starým trubkám, větru, který si pohrával se střechou, nebo snad potkanům, jež se zabydleli v prázdných místnostech. Jen ti nejcitlivější a nejbázlivější tušili, že za těmito zvuky se skrývá něco víc, něco nečistého a zlověstného.

Penězokazi pracovali s urputností, hnaní vidinou rychlého zisku. Jejich ruce, zčernalé od kovu a potu, tvořily jednu falešnou minci za druhou. Vzduch ve sklepeních byl těžký, prosycený pachem kovu, hlíny a spáleného vosku. Světlo jejich lamp vrhaly na vlhké zdi tančící stíny, jež vypadaly jako zástupy démonů, kteří je povzbuzují v jejich hříšném díle. Zahrada Vrtbovská, jež se vinula nad jejich hlavami, za dne plná vůní a barev, za noci se stávala tichým svědkem jejich zločinu. Měsíc, když svítil, jen stěží pronikl hustou korunou stromů, a tak se temnota stala jejich nejvěrnějším společníkem.

Avšak žádné tajemství nezůstane navždy skryté. Pověst mlčí o tom, jak byli penězokazi odhaleni. Zda je zradil jeden z nich, zda je prozradil náhodný zvuk, který se vymkl kontrole, nebo zda je snad dostihla spravedlnost, kterou na ně seslaly samotné zdi starého paláce. Jisté je jen to, že jednoho dne zmizeli. Jejich dílna ve sklepení osiřela, falešné mince se rozkutálely po zemi, a nad jejich osudem se zavřela voda zapomnění.

Ale ne tak docela. S jejich zmizením se totiž ve Vrtbovském paláci začaly dít věci ještě podivnější. Zvuky, jež dříve vycházely ze sklepů, neustaly. Ba naopak, zesílily a staly se zřetelnějšími. Po půlnoci, kdy se Karmelitská ulice ponořila do naprostého ticha a jen občasný krok opozdilce narušil klid, se z zadního křídla paláce, přímo pod petřínskou strání, začalo ozývat skřípání. Bylo to, jako by někdo stále tahal těžké měchy s kovem. K tomu se přidalo zvonění zvonků, jež znělo jako drobné cinkání mincí, a posléze i onen zpěv, který se náhle měnil v děsivý rámus, jako by se celá dílna zřítila.

Lidé, kteří se v paláci odvážili bydlet, vyprávěli, že to jsou duchové oněch penězokazů. Že jejich duše, zatížené hříchem a chamtivostí, nemohou najít klid a jsou navždy odsouzeny k opakování svého zločinného řemesla. Nikdo je nikdy nespatřil, ale jejich přítomnost byla cítit v chladném průvanu, v náhlých stínech, jež se mihly kouty, a především v těch strašidelných zvucích. Mnozí se pokoušeli sklepy prohledat, ale nikdy nic nenašli, jen vlhkost a prázdnotu.

Tak se stalo, že Vrtbovský palác, i když znovu nabyl své krásy a stal se pýchou Malé Strany, si navždy nese své temné tajemství. A i dnes, když se setmí a ticho padne na Karmelitskou ulici, se někdy v hluboké noci, když je měsíc skryt za mraky a vítr si hraje s listím ve Vrtbovské zahradě, ozve ze starých sklepů pod Petřínem ono skřípání, zvonění zvonků a zpěv, který se mění v děsivý rámus. Je to věčné připomenutí, že nepoctivě nabyté peníze nepřinesou klid ani živým, ani mrtvým, a že duchové penězokazů z Vrtbovského paláce budou navždy připomínat svou hříšnou přítomnost.