Bylo tomu v časech dávno minulých, kdy Staré Město pražské ještě vonělo dřevem a vltavskou vlhkostí, a každý kámen měl svůj příběh. Tehdy, co Karlův most teprve srostl se břehy a jeho gotické oblouky se zrcadlily v temné vodě, stával na Křižovnickém náměstí klášter Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Jeho kamenné zdi dýchaly zbožností a staletou historií, pamatujíce na samotnou svatou Anežku Českou, která tento vznešený řád založila.

V jedné z úzkých uliček, co se vinuly za klášterními zahradami, nedaleko majestátního kostela svatého Františka z Assisi, měl svou skromnou dílnu jeden řezbář. Nebyl to muž velkého jména ani bohatství, jen prostý mistr svého řemesla, jehož ruce však dovedly z hrubého dřeva vykouzlit divy. Jeho dílna voněla lipovým dřevem a jemným prachem, a pod jeho dlátky ožívaly postavy světců i zvířat, každý kus s duší a výrazem. Celé dny trávil v tichém soustředění, za zvuků Vltavy šumící pod mostem a zvonů z nedalekých kostelů.

Jednoho dne jej povolali do kláštera Křižovníků. Opat, muž s vážnou tváří a očima plnýma moudrosti, jej přijal v chladné klášterní síni. „Mistře řezbáři,“ pravil opat hlubokým hlasem, „do našeho kostela svatého Františka z Assisi bychom si přáli nový kříž. Takový, který by v sobě nesl nejen utrpení, ale i naději. Kříž, který by promlouval k srdcím věřících s mocí, jakou dosud žádný neměl.“

Řezbář se pokorně uklonil. Věděl, že jde o úkol neobyčejný. Zhotovit kříž pro hlavní oltář tak významného chrámu, navíc pro řád, který založila sama svatá Anežka, to byla pocta i nesmírná zodpovědnost. Přes veškerou svou zručnost cítil tíhu úkolu. Jak vytesat tvář Spasitele tak, aby z ní vyzařovala božská láska i lidská bolest zároveň?

Dny plynuly v úporné práci. Řezbář si vybral nejjemnější lipové dřevo, pečlivě ho připravil a začal pracovat. Nejprve hrubé obrysy těla, pak jemné detaily. Ale když přišel na řadu obličej, jeho dláta se zarazila. Zkoušel to znovu a znovu, ale pokaždé se mu zdálo, že výraz je příliš prázdný, příliš obyčejný. Chyběla mu ta hloubka, ta božská jiskra, kterou si přál spatřit. Nespokojeně odkládal nástroje, procházel se po dílně, hleděl ven na Křižovnické náměstí, kde se mísil ruch města s tichou důstojností kláštera. Vzduch byl těžký podzimní vlhkostí, a z Vltavy stoupal chlad.

Jedné noci, kdy se nad Prahou rozprostřela tma a jen měsíční svit prosvítal skrz mraky, seděl řezbář u svého nedokončeného díla. Byl vyčerpaný, zoufalý. Zdálo se mu, že jeho ruce ztratily veškerou zručnost, a jeho mysl byla prázdná. V kostele svatého Františka z Assisi odbíjely hodiny půlnoc. Vtom se stalo něco zvláštního.

Z hlubin chrámu, jako by ze samého srdce kláštera, zavál studený průvan, i když všechna okna byla zavřená. Zvuk, jemný jako šepot modlitby, se nesl zdmi, a řezbářovi se zdálo, že slyší tiché, avšak naléhavé hlasy. Cítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku, ale zároveň ho objímal neobyčejný klid. Vtom se jeho zrak upřel na nedokončenou hlavu Krista.

V mihotavém světle jediné svíce se mu zdálo, že se na dřevěné tváři objevují a zase mizí rysy. Jako by neviditelná ruka pomáhala jeho vlastní. Neodolatelné nutkání ho přimělo uchopit dláto. Jeho ruka se pohybovala s takovou jistotou a lehkostí, jakou nikdy předtím nepoznal. Každý tah byl přesný, každý zářez plný smyslu. Necítil únavu, jen hluboké soustředění. Čas plynul, aniž by si toho všiml. Pracoval až do úsvitu, kdy první paprsky slunce pronikly do jeho dílny.

Když se probudil z onoho podivného transu, spatřil před sebou hotové dílo. Tvrdá, ale zároveň milující tvář Krista hleděla z kříže s takovou hloubkou a soucitem, že se mu z ní tajil dech. Oči, byť vyřezané ze dřeva, vyzařovaly nekonečnou moudrost a odpuštění, a rty, mírně pootevřené, jako by chtěly promluvit. Byla to tvář plná utrpení, ale i naděje a božské milosti. Řezbář věděl, že tohle dílo přesahuje jeho vlastní schopnosti. Věděl, že mu byla nápomocna síla, která přicházela z onoho posvátného místa, snad z odkazu svaté Anežky samotné, která bděla nad svým řádem.

Když opat a bratři Křižovníci spatřili hotový kříž, zůstali stát v němém úžasu. „Mistře,“ řekl opat s úctou, „takové dílo naše oči ještě nespatřily. Je v něm kus nebes.“ Od té doby se o kříži vyprávělo, že je zázračný, že ho nedokončila jen lidská ruka. Lidé z celé Prahy i ze širokého okolí přicházeli do kostela svatého Františka z Assisi, aby se poklonili před tímto křížem, a šeptali si o tajemném řezbáři, jehož dílo bylo požehnáno.

Řezbář žil dál svůj skromný život, ale už nikdy se mu nepodařilo vytvořit nic, co by se vyrovnalo onomu kříži. Věděl, že to nebyla jen jeho zásluha, ale že se stal pouhým nástrojem vyšší moci. A tak se na Křižovnickém náměstí, pod stínem Karlova mostu a věčnými zdmi kláštera, zrodila pověst o řezbáři, jehož kříž byl dotčen samotným nebem, a jehož jméno sice upadlo v zapomnění, ale jeho dílo dodnes promlouvá k srdcím lidí.