V dávných časech, kdy pražské uličky halil soumrak stejně hustý jako tajemství ukrytá za starými zdmi, a kdy víra v zázraky byla stejně pevná jako kamenné základy chrámů, se stala událost, jež dodnes budí úžas a pokoru. Psal se rok Léta Páně 1400, za vlády krále Václava, čtvrtého toho jména, jehož panování nebylo zcela klidné, a v Římě seděl na papežském stolci Bonifác IX. Praha v té době vzkvétala, ale i temné stíny se plížily jejími zákoutími.

V srdci Starého Města, kde se ozvěny kroků ztrácely mezi vysokými domy, stál a dodnes stojí velkolepý kostel svatého Jakuba Většího, jenž byl již tehdy starobylým svědkem mnoha staletí. Jeho mohutné zdi pamatovaly časy krále Václava I., jenž sem povolal zbožné minoritské mnichy a založil jejich klášter, jenž s kostelem sousedil. Pamatovaly i požáry, které Prahu sužovaly, a velký oheň, jenž kdysi téměř zničil chrám, avšak díky podpoře krále Jana Lucemburského se kostel opět zvedl z popela, ještě krásnější a majestátnější. Vždy byl útočištěm víry a pokladnicí svatých relikvií a drahocenností, které zbožní věřící přinášeli jako oběti.

Mezi těmito poklady se v jedné z kaplí nacházela zvláště uctívaná soška Panny Marie, Pieta, zobrazující Matku Boží s mrtvým Kristem na klíně. Nebyla to jen obyčejná řezba; její výraz bolesti a zároveň smíření hluboce dojímal každého, kdo před ní poklekl. Kolem ní se po léta shromažďovaly dary – zlaté řetízky, stříbrné prsteny, drahokamy a další cennosti, které věřící pokládali na oltář či do malé dřevěné truhličky u jejích nohou, doufajíce v přímluvu nebo děkujíce za vyslyšené modlitby.

Jedné chladné noci, kdy měsíc jen plachými paprsky pronikal mraky a ulice byly prázdné a tiché, se do kostela svatého Jakuba vkradl zloděj. Nebyl to žádný nováček v řemesle; znal skuliny a stinná místa, kudy se dalo nepozorovaně proniknout. Jeho srdce však netlouklo zbožností, nýbrž chamtivostí. Před očima mu tančily lesklé kovy a třpytivé kameny, které spatřil během dne, když předstíral zbožného poutníka.

S tichostí šelmy se plížil temnou lodí chrámu, jeho kroky pohlcovaly staré dlaždice. Jen tiché šustění jeho pláště a občasné zaskřípání dřeva narušovaly posvátné ticho. Vzduch byl těžký vůní kadidla a starého kamene. Zloděj zamířil přímo k oltáři Panny Marie. V matném světle věčného světla, které hořelo před oltářem, spatřil lesk drahocenností. Jeho oči se rozzářily a ruce se mu roztřásly nedočkavostí.

Natáhl ruku, aby popadl zlatý řetízek, který ležel nejblíže. V tom okamžiku se však stalo něco, co překračovalo veškeré lidské chápání. Soška Panny Marie, kamenná a nepohyblivá po staletí, zázračně ožila. Její kamenná ruka, která dosud spočívala na těle mrtvého Syna, se pozvedla a sevřela zlodějovu dlaň s takovou silou a pevností, že se mu v žilách zastavila krev.

Zloděj vyděšeně vykřikl, ale zvuk se okamžitě ztratil v hluboké ozvěně kostela. Snažil se ruku vytrhnout, škubal s ní, tahal, zkoušel se uvolnit. Ale sevření bylo nadlidské. Bylo to, jako by ho držel sám osud, nebo spíše ruka spravedlnosti z jiného světa. Hrůza ho zcela ochromila. Zůstal stát, přikován k místu, jeho ruka pevně sevřena kamennou dlaní Matky Boží. Celou noc stál v té mučivé pozici, strach mu svíral hrdlo, a každý stín v kostele se mu zdál být živou hrozbou. Chlad prostupoval jeho kosti, ale ještě větší chlad mu mrazil duši.

Když první ranní paprsky pronikly skleněnými okny a začaly probouzet kostel k životu, minoritští mniši vcházeli do chrámu na ranní modlitby. Jejich kroky byly pomalé a zbožné, ale když se blížili k oltáři Panny Marie, spatřili neobvyklý výjev. Muž, ztuhle stojící před sochou, s rukou pevně sevřenou její kamennou dlaní.

Mniši, zpočátku překvapení, brzy pochopili, co se stalo. Snažili se zloděje osvobodit, tahali za jeho ruku, ale soška nepovolila. Její sevření bylo neúprosné. Uvědomili si, že jsou svědky zázraku, a zároveň božího soudu. Shromáždili se kolem, v úžasu a posvátné hrůze. Zloděj, bledý a vyčerpaný, jen tiše sténal, jeho tvář zkřivená strachem a bolestí.

Když se zpráva o podivuhodné události roznesla po klášteře a poté i po celé Praze, přišel i starý a moudrý kněz, jenž znal Písmo i lidské duše. Pochopil, že zde není na místě lidský soud, nýbrž božské rozhodnutí. Předstoupil před sošku a s hlubokou pokorou se jí tázal: „Milostivá Matko Boží, co máme učinit s tímto hříšníkem, jenž se provinil proti svatosti tohoto místa? Má být jeho ruka, která se natáhla po cizím majetku, uťata jako trest a varování pro ostatní?“

V tom okamžiku, před očima všech přítomných mnichů a několika zvědavců, kteří se již do kostela nahrnuli, socha Panny Marie, která předtím pevně držela zloděje, pokynula hlavou. Byl to tichý, ale naprosto jasný souhlas. Zázrak se zopakoval, potvrdil božské rozhodnutí.

Nebylo pochyb. Zloději byla uťata ruka. Byl to drsný trest, ale v oněch časech vnímán jako spravedlivý a božsky řízený. Ruka, která se natáhla po cennostech, byla oddělena od těla jako varování všem, kteří by se odvážili porušit posvátnost místa a okrást Matku Boží.

A aby na tuto událost nikdo nikdy nezapomněl, byla uťatá ruka zloděje zavěšena v kostele svatého Jakuba, vysoko nad vchodem, kde visí dodnes. Je to tichá, ale výmluvná připomínka zázračné moci Panny Marie Bolestné a varování, že boží spravedlnost bdí nad posvátnými místy a že chamtivost bývá potrestána s neúprosnou silou. Tak se stalo, že pražský kostel svatého Jakuba Většího získal další, tajuplnou památku, jež vypráví o síle víry a o tom, že i kámen může promluvit, když je třeba vykonat spravedlnost.