V dávných časech, kdy pražské uličky dýchaly prachem staletí a každé stavení skrývalo svůj vlastní příběh, žil ve městě muž vznešeného rodu i postavení. Byl jím Jan Václav, hrabě Vratislav z Mitrovic, nejvyšší kancléř Českého království. Jeho jméno znělo v kuloárech císařského dvora i na zasedáních zemského sněmu s úctou, a jeho rozhodnutí ovlivňovala osudy země. Avšak i srdce tak mocného muže bylo zranitelné, a osud si pro něj nachystal zkoušku, jež se vryla do kamene pražských pověstí.

V té době se nad Prahou vznášel nejen majestát Hradčan, ale i stín neviditelné hrozby – morové rány, jež se jako temný přízrak vracela v nepravidelných cyklech a kosila životy bez rozdílu postavení či bohatství. Vzduch byl těžký nejen vlhkostí z Vltavy, ale i tichým strachem, který se usadil v duších obyvatel. Zvonění umíráčků bylo denní, ba hodinové, a ulicemi se linul zápach dýmu z ohňů, jež měly očistit vzduch, ale spíše jen maskovaly pach nemoci a zmaru.

Hrabě Jan Václav, ačkoliv byl mužem povinností, nosil v hrudi srdce plné vášně. Zamiloval se, a to ne ledajakým způsobem. Jeho láska patřila krásné, leč prosté dívce, jejíž jméno se v kronikách nezachovalo, ale jejíž krása prý zastiňovala i ty nejjasnější hvězdy nad Týnským chrámem. Setkávali se tajně, často v šeru starých uliček kolem Ungeltu, kde se mísily hlasy kupců s tichým šepotem milenců. Ungelt, Týnský dvůr, byl místem plným života, ale i stínů a tajemství, a právě tam se jejich láska rozkvétala, skryta před zraky světa. Pro hraběte znamenala tato dívka únik z tíhy úřadu, papírování a intrik, byla pro něj zábleskem ryzího štěstí.

Jejich láska však nemohla zůstat navěky utajena. Kancléřova náklonnost k prosté dívce byla trnem v oku mnohým, zvláště pak jednomu z jeho dvořanů, muži závistivému a bezcitnému, který sám toužil po vlivu a postavení. Ten muž, jehož jméno rovněž pohltil čas, viděl v kancléřově slabosti příležitost k vlastnímu vzestupu. Šířil pomluvy, pletl sítě intrik a nakonec vyzval hraběte k souboji, jenž měl očistit čest obou mužů – či ji navždy pošpinit.

Osudné střetnutí se odehrálo za temné noci, nedaleko hradeb, kde se ozývalo jen šumění větru a vzdálené štěkání psů. V rukou obou mužů se zaleskly dýky, ostré a chladné jako zimní mráz. Kancléř Jan Václav, ačkoliv nebyl válečníkem, bojoval s odvahou lva, neboť bránil nejen svou čest, ale i lásku svého života. V zuřivém střetu se však stala tragédie. Dýka jeho soka, vedená nenávistí a zlobou, zasáhla místo, jež bylo symbolicky zasaženo již dříve – jeho srdce. Ne snad doslova, ale rána byla hluboká a zanechala hraběte těžce zraněného, na pokraji smrti. Jeho sok uprchl do temnoty, zanechav hraběte v kaluži krve a zoufalství.

Zatímco hrabě Jan Václav bojoval o život, Praha se ponořila do ještě hlubšího stínu. Mor, ten tichý, neviditelný nepřítel, udeřil s novou, děsivou silou. Ulice, které ještě nedávno pulzovaly životem, ztichly. Domy byly zapečetěny, na dveřích křídy kříže, značící smrt uvnitř. Zvony svatojakubského kostela, ty mocné hlasy víry a naděje, se proměnily v truchlivé posly zkázy, jejichž hluboký tón se rozléhal nad celým Starým Městem. V klášteře minoritů, jehož stěny sousedily se svatojakubským kostelem, se mniši modlili dnem i nocí, ale ani jejich prosby nedokázaly zastavit morovou smršť.

Dívka, kancléřova láska, se s neuvěřitelnou odvahou starala o zraněného hraběte. Sama se však nakazila. Nemoc ji pohltila rychle a nemilosrdně, tak jako pohltila tisíce dalších. Jednoho chladného rána, zatímco kancléř ležel v horečkách a blouznil, její srdce dotlouklo. Zůstala po ní jen dýka, ta samá, která zranila kancléře, kterou si kdysi hrabě pohladil v zamyšlení, když ji našel po souboji, a která nyní ležela opuštěně na stole, svědek tragédie. Byla to dýka, jež rozťala nejen tělo, ale i duši.

Když se Jan Václav z Mitrovic probral z nejhoršího, zjistil, že ztratil vše. Lásku, čest, a málem i život. Jeho srdce bylo rozervané, rozťaté jako mečem. V hlubokém zármutku a s pocitem viny se uchýlil do posvátného prostoru svatojakubského kostela. V jeho levé lodi, kde se mísilo šero s mihotavým světlem svící, hledal útěchu. Zde, mezi starými náhrobky a tichými modlitbami, slyšel šepot ozvěn minulosti, příběhů utrpení a naděje, jež se vryly do kamene. Cítil přítomnost těch, kteří odešli před ním, a v té chvíli se mu zdálo, že vidí bledý přízrak své milované, jak se na něj dívá zpoza oltáře, s očima plnýma smutku i odpuštění.

Jan Václav, hrabě Vratislav z Mitrovic, přežil. Zbytek života zasvětil nejen službě zemi, ale i tichému pokání. Nikdy nezapomněl na dívku, na tragédii dýky a na hrůzu moru, jež mu vzala vše. Jeho tvář nesla stopy věčného smutku, ale v jeho očích se zračila i hluboká moudrost. Když nadešel jeho čas a on se odebral na věčnost, jeho potomci, vědomi si tragického příběhu, jež se skrýval za vznešeným titulem, nechali na uctění jeho památky vystavět nádherný náhrobek.

Tento náhrobek, umělecké dílo plné symboliky, stojí dodnes v levé lodi svatojakubského kostela, pod nímž je rodinná hrobka hrabat z Mitrovic. A místní lidé si dodnes vyprávějí, že v hlubokém tichu kostela, když se stíny prodlužují a slunce zapadá za Hradčany, lze občas zaslechnout tiché vzdechy a pocítit chladný závan, připomínající dávné utrpení. A říká se, že to je duch hraběte Jana Václava, který stále stráží své srdce, rozervané dýkou, a vzpomíná na lásku, jež mu byla vzata v čase morové rány, a že právě proto je jeho hrobka tak velkolepá – aby navždy připomínala jeho tragický příběh.