Bývalo, nebývalo, v dávných časech, kdy pražské uličky dýchaly prachem a tajemstvím, a Staroměstské náměstí bylo tepajícím srdcem královského města, stávala tu, stejně jako dnes, Staroměstská radnice. A na ní, vysoko nad střechami domů, se tyčil orloj, div světa, který čas neměřil jen prostými údery, nýbrž vyprávěl příběhy o nebesích, o Slunci a Měsíci, o svatých a o věčném koloběhu života.

Pravilo se, že mistr Hanuš, ten věhlasný zámečník a hodinář, orloj na Staroměstské radnici buďto od základů sestrojil, anebo jej tak mistrně vylepšil, že se k němu jeho předchůdci, Mikuláš z Kadaně a učený Jan Šindel, ani nepřiblížili. Jeho ruce byly zlaté, jeho mysl bystrá jako horský pramen a srdce plné lásky k tomuto složitému stroji, který byl vskutku zázrakem své doby. Roku Páně 1475, ačkoliv orloj již dávno stál, to byl právě mistr Hanuš, Jan Růže, kdo vdechl starému mechanismu nový život, kdo jej zdokonalil a obohatil o nové, nevídané prvky. Pražané se scházeli pod věží, aby s úžasem sledovali jeho neúnavnou práci, a s ještě větším úžasem pak pozorovali apoštoly, jak se každou hodinu objevují v okénkách, a kostlivce, jak zvoní na umíráček.

Jenže sláva, ta umí být zrádná a závistivá. Pražští konšelé, usedlí muži s těžkými řetězy na krku a ještě těžšími starostmi v hlavách, začali se obávat. Co když mistr Hanuš, jehož jméno se neslo od Vltavy až k Labi, sestrojí podobné, ba i krásnější dílo pro jiné město? Co když se jím bude chlubit Norimberk, nebo snad Vídeň? Zbledla by pak sláva Prahy, a orloj by ztratil svůj punc jedinečnosti. A tak, zaslepeni vlastní pýchou a strachem, učinili rozhodnutí, jež mělo na Prahu vrhnout stín na celá staletí.

Jedné temné noci, kdy náměstí spalo pod pláštěm mlhy a jen lucerny házely chvějící se stíny, vtrhli k mistru Hanušovi do jeho dílny. Surově ho popadli a přinutili ho, aby vypil hořký nápoj, po němž jeho oči, ty bystré oči, jež viděly do nitra složitých mechanismů, navždy osleply. Zůstal jenom stín, žalostná skořápka muže, který kdysi stvořil krásu. Mistr Hanuš, slepý a zlomený, ale v srdci plný hořkosti a touhy po pomstě, věděl, co musí udělat. V Jilské ulici, v domě U prstenův, prý tehdy dlíval bratr mistra Hanuše, zámečník stejně jako on. Ten, s tichou bolestí v očích, sledoval úpadek svého bratra, neschopen pomoci, ale nakonec svolil k jeho poslednímu přání.

„Vezměte mě k orloji,“ zašeptal mistr Hanuš s hlasem plným bolesti, ale i odhodlání. „Ještě jednou chci ucítit jeho tep, než odejdu na věčnost.“ Konšelé, plni falešné lítosti, ale i zvědavosti, jeho přání vyhověli. Vedli ho po schodech radnice, jeho slepé ruce se dotýkaly chladného kamene, až se dostal do útrob stroje, který byl jeho životem. Tam, v temném srdci orloje, sáhl Mistr Hanuš do mechanismu. Z poslední síly, s prsty, které si pamatovaly každý šroubek, každé ozubené kolečko, zablokoval hlavní strojek.

V tu chvíli se ozvalo prasknutí, skřípění a pak – ticho. Kostlivec přestal zvonit, apoštolové se zastavili, a Slunce s Měsícem ustrnuly na svém místě. Čas na Staroměstské radnici se zastavil. Vzápětí se mistr Hanuš sesunul k zemi, jeho srdce nevydrželo tíhu osudu a pomsty. Zemřel tam, v objetí svého díla, které s sebou stáhl do hlubokého spánku.

A tak se stalo, že orloj oněměl. Zastavil se na dlouhé, předlouhé roky, ba i více než sto let, jak se vypráví. A s ním se zastavil i klid a štěstí nad českou zemí. Lidé se shromažďovali pod věží, s očima upřenýma na nehybné figurky, a šeptali si o kletbě. „Kletba mistra Hanuše!“ ozývalo se náměstím. Pověst pravila, že orloj není jen prostý stroj, nýbrž temná „časomíra zla“, apokalyptické „ďáblovo oko“, které v sobě skrývá moc ovládat duše lidí a celou zemi. Kdo se pokusí zasáhnout do jeho mechanismu, zemře nebo zešílí, tak znělo varování. A vskutku, po celou tu dobu, kdy orloj mlčel, přicházely na český národ těžké časy, války, hladomory a mor. Lidé, plni úzkosti, se uchylovali do Kostela svatého Salvátora, aby se modlili za spásu a za to, aby se orloj znovu rozběhl.

Kostlivec na orloji, jehož dásně byly pevně sevřeny, se stal symbolem neštěstí. Jen když se orloj na dlouhou dobu pokazí, dává znamení prvním kývnutím hlavy, že přichází těžká doba. Ale kletbu lze zlomit, tak se šeptalo. Moc kostlivce a s ní spojené neštěstí může zmařit chlapec, narozený o novoroční noci. Musí se rozeběhnout od Týnského chrámu, přes celé Staroměstské náměstí k orloji, a doběhnout k němu před posledním úderem hodin, když se orloj po dlouhé přestávce znovu rozeběhne.

A tak se stalo, že po dlouhých letech, kdy nad Prahou vládla tma a beznaděj, se orloj konečně podařilo opravit. V den, kdy měl být znovu uveden do chodu, se náměstí zaplnilo davy. Vzduch byl naplněn napětím a tichým očekáváním. A přesně o půlnoci, v novoroční noc, kdy se orloj chystal k prvnímu úderu po staletí, se zpoza Týnského chrámu vyřítil malý chlapec. Jeho bosé nohy se dotýkaly mrazivých dlaždic, ale v jeho očích hořela naděje. Běžel, běžel, jako by ho hnal sám vítr, vstříc věži, vstříc osudu. A v okamžiku, kdy se orloj chystal k poslednímu úderu, doběhl k němu, jeho malá ručka se dotkla zdi. A v tu chvíli se stalo něco zázračného. Z dásní kostlivce, které byly po staletí sevřeny, se náhle vysvobodil malý vrabec, vyletěl vzhůru k obloze, jako symbol svobody a naděje. Orloj se rozběhl, a s ním se znovu rozběhl i čas pro českou zemi.

Od té doby orloj opět měří čas, ale jeho historie je plná varování. Kletba pro ty, kdo zasahují do jeho mechanismu, trvá dál. Vypráví se, že i Josef Mánes, který později vytvořil pro orloj nádhernou kalendářní desku, podlehl šílenství, když dokončil své dílo, možná z vyčerpání, možná z dotyku s prastarou kletbou.

A tak dodnes orloj na Staroměstské radnici vypráví svůj příběh. Je němým svědkem lidské geniality i krutosti, proroctvím o štěstí i neštěstí, a věčným strážcem Prahy, jehož tikot je ozvěnou dávných časů a jehož figurky jsou posly osudu. A kdykoliv se orloj zastaví, lidé v Praze zatají dech, neboť vědí, že s jeho tichem přichází do země neklid.