Bylo nebylo, v dobách dávných, kdy ještě pražské Hradčany nebyly takové, jak je známe dnes, a kdy moc urozených pánů vládla pevnou rukou, stál na Loretánském náměstí, naproti tiché Loretě, jen zárodek čehosi velkolepého. Bylo to za časů hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic, muže to s velkými plány a ještě většími ambicemi. Hrabě si usmyslel, že si postaví palác, jaký Praha ještě neviděla – největší, nejhonosnější, aby se o něm mluvilo po celém království.

Na tento nesmírný úkol si najal zručného stavitele, muže s bystrým okem a pevnýma rukama, jehož jméno sice čas odvál, leč jeho osud zůstal v kamenech paláce navždy vryt. Stavitel se s nadšením pustil do práce. Zdi se zvedaly k nebi, okna se otevírala do krajiny, a hrabě Černín, plný pýchy, občas stavbu navštívil, aby se ujistil, že vše probíhá podle jeho představ.

Hrabě staviteli vyplatil tučnou zálohu, která však na tak rozsáhlou budovu nemohla stačit. Bylo to přece dílo, které mělo zastínit všechny ostatní paláce v Praze. A tak se oba muži ústně dohodli, že zbytek peněz bude staviteli vyplacen po dokončení celého díla. Ústní slovo šlechtice v té době platilo často více než psaná listina, a stavitel neměl důvod pochybovat. S důvěrou a veškerou svou pílí pokračoval v práci, dnem i nocí dohlížel na zedníky, kameníky a tesaře, aby vše bylo dokonalé a hodné hraběcího majestátu.

Jenže osud bývá zrádný a plány lidské jsou křehké jako sklo. Dříve než byla stavba Černínského paláce zcela dokončena a poslední zlaťák zaplacen, zastihla Prahu a celé panství Černínů žalostná zpráva. Hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic náhle skonal na svém venkovském panství. Zemřel dříve, než stačil svůj slib splnit, dříve, než mohl staviteli vyplatit spravedlivou odměnu za jeho pot a dřinu.

Po hraběcí smrti převzala majetek vdova Černínová, žena přísná a hospodárná, která však postrádala šlechetnost svého zesnulého chotě. Když se stavitel s pokorou dostavil, aby se domáhal svého dluhu, setkal se s chladným odmítnutím. Vdova Černínová tvrdila, že žádná písemná smlouva neexistuje, a ústní dohoda s jejím zesnulým manželem pro ni nic neznamená. Stavitel, zklamaný a bezmocný, neměl jediný důkaz, který by potvrdil jeho nárok na zbytek peněz. Celé jmění investoval do stavby, jeho rodina trpěla a hrozila mu bída.

V té největší zoufalství se obrátil na svého bratra. Ten byl mužem neobyčejným, svobodným zednářem a okultistou, který se nebál věcí, jež obyčejným smrtelníkům naháněly hrůzu. Měl pověst muže, jenž rozumí tajemstvím, která překračují hranice našeho světa. Když bratr vyslechl stavitelův žalostný příběh, rozhodl se jednat. Věděl, že spravedlnosti se nelze domoci pozemskými prostředky, a tak se rozhodl požádat o pomoc ty, kteří již přešli na druhou stranu.

V jedné temné noci, kdy měsíc stříbrným svitem jen tu a tam prosvítal mezi mraky a vítr si pohrával s žalostnými tóny starých stromů v zahradách, se bratr stavitele pustil do tajemného rituálu. V odlehlé místnosti, osvětlené jen mihotavým plamenem svící, rozestavil podivné předměty, nakreslil na zem složité obrazce a začal pronášet starodávná zaklínadla. Vzduch ztěžkl, svíce se chvěly, a chladný závan projel místností, ač okna byla zavřená.

A pak se to stalo. Z neviditelných hlubin se zhmotnil duch zesnulého hraběte Humprechta Jana Černína. Zpočátku jen neurčitý stín, postupně nabývající podoby, se zjevil před užaslým staviteli a jeho nebojácným bratrem. Duch hraběte, průsvitný a s očima plnýma lítosti, potvrdil svůj slib platby. Promluvil hlasem, který zněl jako šepot větru v pustých chodbách, a řekl, že pohledávku zapsal do své závěti, aby se s ní mohlo po jeho smrti naložit.

„Připravte smlouvu,“ řekl duch, „smlouvu o vyrovnání dluhu. Já ji podepíšu a zajistím, aby má žena, vdova Černínová, splatila, co mi po právu náleží.“ Stavitel a jeho bratr se s úžasem dívali na zjevení, které se po těchto slovech pomalu začalo rozplývat.

Bratři ihned následující den vyhotovili listinu, kde přesně popsali výši dluhu a závazek hraběte. V noci se opět sešli a duch hraběte se znovu zjevil. Tentokrát se jeho ruka, chladná a průsvitná, dotkla pergamenu a na místě, kde měl být podpis, se objevily starobylé iniciály hraběte Černína.

Tím však hraběcí duch neskončil. Cítil se vinen a věděl, že jeho žena by bez dalšího zásahu nikdy nezaplatila. A tak se téže noci, kdy podepsal smlouvu, vydal do komnat vdovy Černínové. Ta spala ve své hedvábné posteli, nevědoma si hrozby, která se nad ní vznášela.

Kolem půlnoci se vdova probudila. Nejdříve si myslela, že slyší jen skřípání starých trámů, ale pak si všimla chladu, který se šířil po místnosti. A pak ho spatřila. U paty její postele stál duch jejího zesnulého manžela, průsvitný a s výrazem, který jí naháněl mrazení v kostech. Duch se nepohnul, jen stál a hleděl na ni svýma prázdnýma očima. Potom však začal. Pomalu, s děsivou pravidelností, si začal zjevně „odkládat“ kusy svého oděvu. Plášť spadl na zem, jakoby byl z mlhy, pak vestu, košili… Každý kus, který se od něj oddělil, dopadl s tichým, ale slyšitelným dopadem na mramorovou podlahu, ačkoliv tam ve skutečnosti nic nebylo.

Vdova Černínová ztuhla strachem. Její srdce bušilo jako zvon. Nešlo o to, co viděla, ale o to, co cítila – nesnesitelný chlad a přítomnost něčeho, co nepatřilo do světa živých. Viděla svého muže, jak se před ní svléká do kostí, jeho tělo se stávalo čím dál průhlednějším, až se z něj stala jen kostra, která se na ni s prázdnými očními důlky dívala. Křičela, ale její hlas uvázl v hrdle.

Ráno, bledá a roztřesená, vdova Černínová neváhala ani okamžik. Nechala si zavolat stavitele a bez jediného slova odporu mu vyplatila celou pohledávku do posledního haléře. Nikdy nikomu neřekla, co se té noci stalo v jejích komnatách, ale její tvář nesla stopy strachu až do konce jejích dnů. A tak byl Černínský palác dokončen a stavitel spravedlivě odměněn, díky zásahu ze světa, který je obyčejným smrtelníkům skryt. A palác dodnes stojí na Loretánském náměstí, němý svědek dávného slibu a nadpřirozené spravedlnosti.