Za dob tvrdého panování knížete Křesomysla zachvátila českou zemi nevídaná horečka. Kníže se nechal pobláznit mocí opojného bohatství a se zaslepenou vášní vysílal k příbramským vrchům davy horníků, aby z tamních temných hlubočin rvali blyštivé stříbro. Lid odhazoval pluhy, lámal srp a opouštěl pole v naději na snadný zisk v dolech. Jak však na stolech začal chybět voňavý pecen chleba a v podhradí narůstal hladomorný stesk, zeman Horymír z Neumětel, odvážlivé srdce s pevnou vůlí, otevřeně vytkl vladaři jeho nerozum. „Chléb za lesklý kov nekoupíš, když zrní do země nevsadíš,“ varoval panovníka, ovšem Křesomysl ze zaslepenosti své bohatství bránil a nad Horymírovými slovy pouze arogantně mávl rukou.

Příbramští havíři, rozhněváni, že je Horymír hodlá připravit o jejich řemeslo, na něj na Neumětelích chystali krutou past a v záchvatu vzteku dokonce zničili jeho těžce vypěstovanou úrodu a vypálili statky. Vladyka, nespoután ústupčivostí, se na oplátku nepozorovaně a v tiché noční tmě vrhl do dolů, kde spálil šachty a zavalil těžební chodby hrachovinou. Provedl tento mocný úder a s větrem o závod pospíchal na svém nedostižném a bájně rychlém bělounovi, Šemíkovi, aby se již za raného jitra ukázal nevzrušeně před samotným Křesomyslem. Takové rafinované alibi leckoho obalamutilo, ale rozzuření horníci prosadili u chamtivého knížete vladykovo křivé odsouzení, díky němuž měl pro škodu kovu padnout za mřížemi pod stětím břitkého meče.

Když stál odvážný vladyka už v posledních chvílích života hrdě před popravčím špalkem a cítil tlukot propasti, vyprosil si na tvrdohlavém panovníkovi ještě svou poslední kratochvíli – jedinou vyjížďku po ohrazeném nádvoří vyšehradském v sedle milovaného Šemíka. S úsměškem hozeným jemu v tvář se veškerá dvořina vykláněla z arkádových hradeb v naději v ubohé divadlo odsouzencova zoufalství. Horymír však ke koni přiložil svá ústa, zašeptal jakási tajemná zaklínadla a polaskal bělounovu pevnou šíji. Oři v mžiku bleskly jiskry v očích. Kůň s plynulou mrštností proklusal nádvořím a náhle odpružil z hradní dlažby způsobem, s nímž se nebeské hvězdy mohou jen těžko rovnat.

Skok, o kterém se budou vyprávět zkazky mnohá staletí, zaryl dvořanům svá srdce až ke krku. Šemík přeletěl špičaté roubení i příkré kamenné hradby útesu a vznesl se nad hladinou zurčící Vltavy v majestátním tichu, dokud prudce, přesto zachráněně nedopadl se svým mistrem na písčitý břeh dál i nehlídaný do kraje vstříc bezpečí. Překvapený Křesomysl v údivem ustrnul před činem z moci bohů, velkoryse je omilostnil a za hrdinou vyslal omluvné poselstvo. Leč odvážný skok zaplatil ušlechtilý oř nejvyšší prolitou obětí. Domácí stáj poskytla vyčerpanému tělu utišení, pro smrtelné úrazy však statečný kůň nedýchal o mnoho déle. Ze zlomeného žalu nad jeho záhubou vztyčil ošetřovaný vladyka Horymír před staveními prostý náhrobek, k jehož boku i dnes oslovení poutníci na oněch březích pod Neumětely s lítostí přicházejí.