Na pradávném Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí, kde se po staletí křížily osudy obyčejných lidí i mocných pánů, se odedávna šeptaly podivné pověsti. Bylo to místo plné vzpomínek, kde každý kámen, každá dlaždice, ba i staré stromy podél cesty, jak se říkávalo, měly svou paměť. Za úplňku, když stříbrný svit měsíce zaléval náměstí tajuplným světlem, prý stromy šeptaly prastaré příběhy o dávných tajemstvích a ztracených duších. Šeptaly o alchymistech, kteří se tu kdysi potají scházeli, hledajíce kámen mudrců, a jejichž neúnavné úsilí zanechalo v pražské půdě neviditelné otisky, plné nevyslovených přání a zapomenutých kouzel.

Nejvýše na náměstí, před majestátním Národním muzeem, hrdě stála a dodnes stojí jezdecká socha svatého Václava, dílo mistra Josefa Václava Myslbeka. Není to však jen obyčejná socha. Lidé v Praze odjakživa věřili, že pod jejím kamenným pláštěm dřímá daleko větší moc, než by se na první pohled zdálo. Neboť svatý Václav, patron české země, nespal jen v nebesích, ale i v kameni, a jeho bdělost byla věčná.

Pověst pravila, že přijde čas, kdy se česká země ocitne v největším ohrožení. Čas tak temný a beznadějný, že se zdálo, že veškerá naděje pohasla. V takové chvíli, kdy nepřátelé obklíčí zemi ze všech stran a zoufalství sevře srdce lidu, stane se zázrak. Těžké mraky se tehdy snesou nad Prahu, vítr začne výt jako stovka vlčích duší a staré stromy na náměstí zmlknou, neboť ani ony nebudou mít slov pro takovou pohromu. V ten okamžik, kdy se zdá, že je vše ztraceno, se kamenná socha svatého Václava zachvěje. Praskliny se objeví na jejím podstavci, jako by se kámen probouzel z tisíciletého spánku. Zprvu tiše, pak s dunivým rachotem, který se rozlehne celou Prahou, vystoupí kníže Václav ze svého podstavce. Jeho zbroj zazvoní, kůň zařehtá a z kamenné masy se stane živoucí postava, plná odhodlání a síly.

Když svatý Václav opustí své kamenné lože, pozvedne ruku k nebi a jeho hlas, silnější než burácení hromu, se rozlehne nad celou zemí. Nebude to však hlas slyšitelný ušima, nýbrž hlas, který pronikne až do srdcí a duší. Ten hlas probudí spící armádu Blanických rytířů, kteří po staletí odpočívali v hlubinách hory Blaník. Z útrob hory, kde na ně doléhala tíha věků, se ozve tiché dunění, které postupně zesílí v hřmot. Země se otřese, kámen se rozestoupí a z Blaníku vyjedou rytíři, jeden za druhým, jejich zbroje se budou lesknout v matném světle naděje, a jejich koně budou dupat, až se země bude chvět. Tisíce mečů se zalesknou, tisíce srdcí se rozbuší pro záchranu vlasti.

Svatý Václav, nyní na živém koni, s očima planoucíma odhodláním, přicválá z Václavského náměstí, jehož prastaré dláždění znělo pod kopyty jeho oživlého oře. Zamíří přímo k Vltavě, k starobylému Karlovu mostu. Most, který po staletí spojoval oba břehy Prahy, skrýval další tajemství. Václav, veden neviditelnou silou, zastaví svého koně uprostřed mostu, tam, kde se kdysi prý konaly i ony alchymistické schůzky a kde se šuškalo o skrytých znameních. Sesedne z koně a s přesností, kterou mu propůjčuje božská moc, odhalí tajný kámen v zábradlí nebo v jedné ze soch, skrytý před zraky smrtelníků po celá staletí. Pod tímto kamenem nalezne kouzelný meč, který byl ulit v dávných dobách a nabit prastarou magií, určený právě pro tuto chvíli. Meč, jehož ostří dokáže protnout i to nejtemnější zlo a jehož záře zažene stíny beznaděje.

S kouzelným mečem v ruce a s Blanickými rytíři po boku, kteří se k němu připojí z všech koutů země, se svatý Václav postaví nepřátelům. Bitva bude strašlivá, ale síla víry a odhodlání, spojená s kouzelnou mocí meče a nezlomným duchem rytířů, bude nepřemožitelná. Nepřátelé budou poraženi a zahnáni, a země česká bude zachráněna před zkázou.

Když se dým z bojiště rozplyne a slunce opět vykoukne z mraků, zavládne mír. Svatý Václav se vrátí na své místo na Václavském náměstí, kde se opět promění v kamennou sochu, bdící nad svým lidem. Blaničtí rytíři se vrátí do své hory, aby tam opět spali, připraveni znovu povstat, bude-li to třeba. A česká země a její lidé budou zachráněni, vrátí se k míru a prosperitě, vědouce, že jejich patron nad nimi bdí a že v nejtemnějších časech vždy najdou sílu a pomoc. A stromy na Václavském náměstí budou dál šeptat, tentokrát však ne o ztracených duších, ale o naději a věčné ochraně.