V dávných časech, kdy pražské břehy Vltavy objímaly město jako laskavá náruč, a přece v sobě skrývaly sílu, jež dokázala vše obrátit v nic, stával na starobylém Juditině mostě, pýše románské architektury, jeden zvláštní strážce. Nebyl to rytíř v brnění, ani mnich s knihou, nýbrž kamenná hlava s mohutným plnovousem, Bradáčem zvaná. Zasazena pevně do pobřežního pilíře, hleděla mlčky na proudící Vltavu a v jejích vousatých rysech se skrývalo prastaré varování. Lidé věděli, že Bradáč bdí, a že jakmile stoupající voda dosáhne jeho vousů, pak řeka vystupuje z břehů a je čas na záchranu majetku i života. A běda, pokud voda dosáhla jeho úst, neboť pak se rozlévala do staroměstských ulic a zanechávala za sebou spoušť.

Praha v té době žila rušným životem. Po Juditině mostě proudily zástupy kupců, formanů s těžkými vozy, urozených pánů i prostých řemeslníků. Most byl tepnou města, spojnicí dvou břehů, svědkem radostí i starostí. Vltava pod ním plynula většinou klidně, tu a tam nesla lodě s nákladem, jindy jen tichounce šeptala své dávné příběhy. Ale její klid byl zrádný, neboť v hlubinách hor se rodily síly, které dokázaly poklidný tok proměnit v dravou šelmu.

A právě v jednom mrazivém únoru léta Páně 1342 se probudila ta největší a nejstrašnější z nich. Z dalekých hor přišla obleva, prudká a nečekaná, a s ní i nekonečné deště. Voda v řece začala neúprosně stoupat. Pražané se s obavami shromažďovali na březích a hleděli na Bradáče. Nejprve voda jen olizovala jeho kamennou bradu, ale pak se s každou hodinou zvedala výš a výš. Vousy se ponořily celé, a pak, ke zděšení všech, se voda dotkla Bradáčových úst. To bylo znamení zkázy.

Z hor se valily obrovské ledové kry, těžké jako kamenné balvany. Řeka zlověstně burácela, její hukot přehlušoval zvony kostelů i křik lidí. Most se otřásal v základech, jak do jeho pilířů narážely ledové příšery. Lidé se s hrůzou dívali, jak se Juditin most, po staletí symbol pražské pevnosti, začíná bortit. Kamenné oblouky se s rachotem lámaly a padaly do rozbouřených vln. Kousky mostu mizely v ledové tříšti, unášeny dravým proudem. V té hrůze se zdálo, že celá Praha, její domy, ulice i kostely, bude pohlcena. Vltava se rozlévala do ulic Starého Města, zaplavovala náměstí, kde se ještě před pár dny obchodovalo a žilo. Lidé se snažili zachránit, co se dalo, šplhali do vyšších pater domů, ale síla živlu byla nezměrná.

Když se konečně vody začaly stahovat, zanechaly za sebou obraz naprosté zkázy. Juditin most ležel v troskách, jen několik pilířů trčelo z vody jako němé výčitky. Staré Město bylo pokryto nánosy bahna a zničených věcí. Smutek a beznaděj se usadily v srdcích Pražanů. Ale v každé pohromě se občas zrodí i malé zázraky, které dávají sílu pokračovat.

V jedné z ulic Starého Města, nedaleko místa zvaného Perštýn, kde se kříží cesta se Skořepkou, stál starý dům. Jeho přízemí bylo zaplaveno, ale rodina, která v něm bydlela, se uchýlila do prvního patra. Když vody opadly a bylo možné sestoupit, objevili v jedné z místností v prvním patře něco neuvěřitelného. V kaluži vody, která tam zůstala, plavali tři živí kapři. Jak se tam dostali, nikdo nevěděl. Snad je tam donesl dravý proud, snad je přinesla sama řeka jako dar, jako znamení, že život vždy najde cestu. To byl zázrak uprostřed zmaru. Lidé si o tom vyprávěli, a dům brzy získal své jméno, které nese dodnes: U Tří kaprů. Bylo to připomenutí nejen velké potopy, ale i nezdolné síly přírody a nečekané naděje.

Zpráva o zničeném mostě a zdevastovaném městě se brzy donesla k uším mladého krále, Karla IV., který s moudrostí a vizí hleděl do budoucna. Pochopil, že Praha potřebuje most nový, silnější a majestátnější, takový, který by odolal i té největší síle Vltavy. A tak, s odhodláním a vírou v sílu českého lidu, rozhodl o stavbě mostu nového, mostu, který se později stal známým jako Karlův most a který po staletí spojoval pražské břehy.

A co Bradáč? Ten zůstal. I když jeho most zmizel v ledové tříšti, kamenná hlava byla později znovu zasazena do zdi pobřežní, aby dál bděla nad řekou a připomínala Pražanům její proměnlivou sílu. A tak se stalo, že i v pozdějších dobách, kdy Vltava znovu a znovu vystupovala z břehů, jako například při velké povodni v roce 1841, kdy voda zaplavila Staroměstské náměstí tak, že se po něm jezdilo na loďkách, Bradáč stále ukazoval. Voda tehdy vystoupila tak vysoko, že na jeho hlavě zůstalo suché jen temeno.

Pověst o velké potopě, o zničeném Juditině mostě, o Bradáčovi jako tichém varování a o domě U Tří kaprů jako symbolu zázračné naděje, se vypráví v Praze dodnes. Je to příběh o síle přírody, o zkáze, ale především o nezdolnosti pražského ducha, který se vždy dokázal vzchopit, a o víře, že po každé bouři přijde klid a nová naděje.