V dávných časech, kdy pražské uličky ještě voněly dýmem z kovářských dílen a hlasy trhovců se nesly ozvěnou od Karlína až po Malostranské náměstí, žila v domě blízko Hradčan mladá dívka jménem Alžběta. Byla dcerou bohatého úředníka, muže přísného a na své postavení náležitě hrdého, který si zakládal na dobré pověsti a ještě lepší partii pro svou jedinou dceru. Alžběta však, navzdory otcovým plánům a matčiným tichým radám, propadla lásce, jež se v očích její rodiny jevila jako nemožná a nedůstojná.

Její srdce si získal chlapec z podhradí, z Nerudovy ulice, kde se domy tísnily jeden na druhý a kde se chudoba mísila s poctivou prací. Byl to hoch s rukama mozolnatýma, ale s očima, v nichž se zračila dobrota a nespoutaná radost ze života. Scházeli se tajně, kradli si chvíle pod starými lípami na Petříně nebo v šeru malostranských dvorků, kde jejich šepot zanikal v zurčení potoka a šumění listí. Jejich láska byla čistá a silná jako pramen, který si razí cestu skálou, ale Alžbětin otec na ni pohlížel jako na bláznivý rozmar, který by mohl pošpinit jméno jeho rodu.

Když se o tajné známosti dozvěděl, jeho hněv neznal mezí. Bohatý úředník měl moc a vliv, a tak netrvalo dlouho a chudý chlapec, který se odvážil pohlédnout na jeho dceru s láskou, byl odveden na vojnu. Byly to kruté časy, kdy odvod znamenal často cestu bez návratu, do dalekých zemí, kde se bojovalo za císaře, aniž by se vědělo proč. Alžběta byla zdrcená, její slzy tekly proudem a žádná útěcha nedokázala zahnat tíhu, která jí usedla na srdce.

Den před jeho odchodem se milenci ještě jednou, naposledy, sešli. Bylo to za soumraku, na rampě Pražského hradu, nedaleko starobylého kajetánského kostela, kde kdysi rád pobýval i spisovatel Josef Kajetán Tyl, jehož jméno to místo neslo. Vzduch byl chladný a nad střechami Malé Strany se začínaly rozsvěcet první hvězdy. Tam, pod sochou Panny Marie, která shlížela na město s tichou lítostí, si dali slib.

„Až se vrátím,“ řekl chlapec s hlasem chvějícím se dojetím, „zapálím svíci v okně našeho bytu v Nerudově ulici. Bude to znamení, že jsem zpátky a že na tebe čekám. Hledej ji každý večer, Alžběto, a věř, že se shledáme.“

Alžběta, s očima plnýma slz, ale i nezlomné naděje, mu přísahala, že bude čekat. „Budu chodit sem, pod ochranu Matky Boží, a budu hledat tvé světlo, dokud budu dýchat,“ řekla.

A tak se stalo. Každý večer, jakmile se stíny prodloužily a den ustoupil noci, Alžběta, ať už pršelo, sněžilo, či svítilo slunce, opouštěla svůj domov a vydávala se k Hradu. Prošla Klárovou, vystoupala strmou Zámeckou rampou, míjela kamenné zdi a tiché domy, až došla k soše Panny Marie. Tam se zastavila, její zraky pevně upřené k Malé Straně, k spleti střech a komínů, a hledala to jediné, vytoužené světlo v okně v Nerudově ulici.

Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce a měsíce v léta. Alžběta dospívala, její dívčí krása zrála, ale její srdce zůstávalo věrné jediné lásce. Otec se ji snažil provdat, představoval jí urozené mládence, ale ona všechny odmítala. Její mysl byla upřena k jedinému oknu, k jedinému slibu.

Míhala kolem ní roční období. Viděla, jak jaro přináší na stromy nové pupeny, jak léto rozpálí pražské střechy, jak podzim barví listí do zlatova a jak zima pokrývá město tichou sněhovou přikrývkou. Z kajetánského kostela, který stál nedaleko, se ozývaly zvony, ohlašující mše a svátky, ale Alžběta vnímala jen plynutí času, který ji odděloval od jejího milého.

Její kroky se staly pomalejšími, její tvář vrásčitější, vlasy prošedivěly. Z mladé dívky se stala stařenka, jejíž postava byla shrbená, ale jejíž oči stále hořely nadějí, i když už jen slabým, třepotavým plamínkem. Lidé v okolí ji znali, ukazovali si na ni a šeptali si o její věrné, ale marné lásce. Někteří ji litovali, jiní obdivovali její vytrvalost.

A okno v Nerudově ulici zůstávalo temné. Nikdy se v něm nerozsvítila svíce, nikdy nepřišlo znamení. Chlapec z vojny se nevrátil. Zmizel v propadlišti dějin, jako tisíce jiných, kteří odešli a nikdy se neukázali.

Jednoho mrazivého zimního rána, kdy ledový vítr fičel přes hradní rampy a sníh pokrýval Prahu tlustou vrstvou, nalezli Alžbětu. Ležela pod sochou Panny Marie, tam, kde po celý život čekala na svůj slib. Její tělo bylo zkřehlé mrazem, ale na její tváři se zračil klidný výraz, jako by se jí ve spánku splnil její sen. Její oči, i v smrti, byly stále upřené k Malé Straně, k oknu, které nikdy nezahlédlo plamen svíce.

A tak skončila pověst o věrné lásce Alžběty, dívky z Hradčan, jež po celý svůj život čekala na znamení, které nikdy nepřišlo. Její příběh se šeptá dodnes v pražských uličkách, jako tichá připomínka nezlomné naděje a lásky, která odolala času i samotné smrti. A socha Panny Marie na hradní rampě dodnes shlíží na město, svědek tiché tragédie, jež se odehrála pod jejíma kamennýma očima.