V pradávných časech, kdy země česká ještě divoká byla a lidé žili v úctě k prastarým bohům a duchům, stávala na vysoké skále nad řekou Vltavou pevná hradiště. Tam, na Vyšehradě, sídlila moudrá kněžna Libuše, dcera mocného vojvody Kroka a sestra bystré Kazi a zbožné Tety. Libuše byla ženou neobyčejného ducha, obdařená vzácným věšteckým darem, který jí vnukoval věštecký duch z hlubin země. Znala budoucnost a uměla spravedlivě rozsoudit i ty nejzapeklitější spory, za což ji její lid miloval a ctil.

Avšak nadešel den, kdy se lidé začali dožadovat mužského vládce. „Kněžno,“ pravili, „tvé soudy jsou moudré, ale mužská ruka je třeba k vládě, aby vedla zemi pevnou rukou.“ Libuše, ač zprvu zarmoucena jejich nedůvěrou, pochopila jejich volání. Vystoupila na skalnatý sráz Vyšehradu, odkud se jí otvíral pohled na širou krajinu, a s očima upřenýma k obzoru pronesla svá slavná slova, která se nesla údolím Vltavy jako ozvěna prastarých časů:

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat! Tam, kde na lesem Strahovem shlížíte na Vltavu a kde potok Brusnice protéká, naleznete muže, jenž tesá práh. Na tomto místě, nad řekou Vltavou, kde stromy staré skrývají posvátné místo s lesklou stříbrnou hlavou boha Peruna, postavíte hrad a město. A protože muž, kterého tam naleznete, tesá práh, nazvete to město Praha.“

Po těchto slovech vyslala kněžna Libuše své posly, aby onoho muže nalezli. „Jděte,“ pravila jim, „a nechte se vést mým věšteckým koněm, neboť on jediný zná cestu k osudem předurčenému vládci.“ A tak se poslové vydali na cestu, následováni Libušiným zázračným koněm, který je vedl neúnavně přes hory a doly, lesy a potoky, až k malé vesnici jménem Stadice.

Tam, uprostřed pole, nalezli prostého sedláka, jak orá svou půdu. Byl to Přemysl Oráč. Když poslové dorazili, Přemysl právě zastavil pluh a chystal se k obědu. Než však usedl, aby si odpočinul, vzal sekeru a počal tesat práh pro svůj skromný domek, neboť ten starý se již rozpadal. A v tom okamžiku k němu poslové přistoupili a sdělili mu Libušino proroctví a její přání, aby se stal jejím manželem a knížetem českého lidu.

Přemysl, ač překvapen, rozpoznal v jejich slovech vůli bohů. Než se vydal na cestu, obrátil svůj pluh a pravil: „Pamatujte, že od nynějška nebude lidu českému nikdy chybět chléb, dokud bude tento pluh v zemi spočívat.“ Poté se s posly vydal na Vyšehrad, kde ho Libuše s radostí přijala za manžela.

Na místě, kde byl Přemysl nalezen, jak tesá práh, a které Libuše ve svém proroctví popsala – tedy na budoucích Hradčanech, nad Vltavou a potokem Brusnicí – byl záhy vystavěn mocný hrad a kolem něj se začalo rozrůstat město, nazvané podle Přemyslova konání – Praha.

Kněžna Libuše, vědouce, že její osud je naplněn, a že zemi je dán nový vládce a město, které bude po věky vzkvétat, záhy poté zemřela. Zanechala však po sobě nejen Prahu a manžela Přemysla, s nímž měla syna Nezamysla, zakladatele slavné dynastie Přemyslovců, která vládla české zemi po staletí. Zanechala také další proroctví a naděje. Potopila zlatou kolébku svého syna Nezamysla do řeky Vltavy s předpovědí, že se vynoří, až nastanou lepší časy pro český národ. A skutečně, kolébka se vynořila až za vlády císaře Karla IV. A dodnes se vypráví o pokladu ukrytém hluboko ve vyšehradské skále, který se má objevit v dobách největší bídy a drahoty, aby pomohl českému lidu.

Tak byla založena Praha, město, jehož sláva se dotýká hvězd, a tak započala vláda Přemyslovců, dynastie, jež vzešla z prostého oráče, aby vládla zemi po celá staletí, vždy pod ochranou proroctví moudré kněžny Libuše.