V dávných časech, kdy pražské uličky ještě dýchaly prachem a stínem minulosti, a kdy chudoba byla stejně běžná jako dlažební kostky, stával na jižní straně Malostranského náměstí Starý špitál. Nebyl to špitál v dnešním slova smyslu, spíše útočiště pro nejchudší duše, pro ty, kteří neměli nic než naději a pro ty, kteří byli vyvoleni k žebrání na ulicích. Mezi nimi žil jeden žebrák, jenž se těšil neobyčejnému úspěchu.

Byl to muž, jehož tvář byste si sotva zapamatovali, šaty měl ošuntělé jako každý jiný, ale v očích mu plál zvláštní lesk a hlas měl tak procítěný, že málokdo mu dokázal odepřít almužnu. Každý den, když se ranní mlha zvedala nad Vltavou a první paprsky slunce hladily střechy Hradčan, on už stával u Zámeckých schodů. Tam, kde urození páni a dámy spěchali vzhůru k hradu, tam, kde kupci nesli své zboží a poutníci své modlitby, tam on s pokorou nataženou dlaní prosil o slitování. A dařilo se mu. Jeho měšec, ačkoliv skrytý, býval večer plnější než měšce jeho žebráckých druhů, kteří na něj ve Starém špitále hleděli s rostoucí závistí.

Avšak srdce tohoto úspěšného žebráka nebylo plné jen stříbrných mincí. Bylo plné něhy a touhy po jediné bytosti – po chudé děvečce, která sloužila v jednom z měšťanských domů nedaleko náměstí. Byla to dívka s očima plnýma smutku a rukama ztvrdlýma prací, ale pro něj byla krásnější než všechny vznešené dámy, které procházely kolem. Jejich láska se zrodila v tichosti, ve stínech Malé Strany, a byla tak křehká a tajná jako první jarní kvítek.

Každý večer, když se náměstí ponořilo do šera a zvony kostela svatého Mikuláše odbíjely Ave Maria, se žebrák plížil postranní uličkou, která se vinula za rohem. Byla to úzká, tmavá štěrbina mezi domy, kde se stíny prodlužovaly a kroky se ozývaly tlumeně. Tam na něj čekávala jeho milovaná. A tam, pod rouškou tmy a ticha, jí žebrák bez jediného slova předával své denní výdělky. Nechal si jen tolik, aby přežil, zbytek patřil jí, aby si mohla koupit chléb, teplé šaty nebo snad jednou snít o lepším životě. Byla to oběť, kterou dělal z čisté lásky, aniž by tušil, jaká tragédie se za ni schová.

Jenže závistivé oči nikdy nespí. Žebráčtí druhové ze Starého špitálu si všimli, že ačkoliv se jim daří hůře, žebrákův osud se nijak nemění. Sledovali ho, šeptali si za zády a jednoho večera, ukrytí ve stínech postranní uličky, spatřili jeho něžné setkání s děvečkou a předání peněz. Jejich srdce se naplnila žlučí a hněvem. K čemu je takové bohatství, když se s ním nedělí s druhými? A tak, hnáni zradou a záští, udali ho pánům města.

Netrvalo dlouho a oba milenci byli uvězněni. Cela byla studená a vlhká, láska se zdála být jen vzdáleným snem. Před soudem, který zasedal v jedné z přísných síní Malostranské radnice, stanul žebrák s hlavou skloněnou. Soudce, muž s přísnou tváří a neúprosným pohledem, mu vyčítal jeho podvod. Žebrák však, místo aby se bránil, vzhlédl a s hlasem znějícím odhodláním se zapřísahal: „Pane soudce, přísahám vám, že se již nikdy na žádnou ženu nepodívám! A pokud bych tento slib porušil, ať mi setnou hlavu! Nechť se tak stane!“ Jeho slova se rozlehla síní a zanechala v každém přítomném tísnivý pocit.

Soudce, pohnutý jeho zoufalstvím a vážností slibu, je propustil. Žebrák a děvečka vyšli z vězení, ale tíha slibu visela nad nimi jako Damoklův meč. Měli žít každý zvlášť, s vědomím, že jejich láska je zakázaná. Avšak láska byla silnější než strach, silnější než hrozba smrti. Srdce si nedá poroučet. A tak, sotva uplynulo několik týdnů, znovu se začali tajně scházet v téže postranní uličce, pod stejnými stíny, které kdysi chránily jejich tajemství.

Závistiví společníci však nespali. Sledovali ho s ostražitostí dravců. A jednoho večera, když se žebrák znovu plížil k milované, byl přistižen. Jejich šepot se změnil v triumfální výkřiky. Nebylo pochyb. Žebrák porušil svůj slib.
A tak, podle svého vlastního slova, podle slibu, který dal před soudcem, byl popraven. Jeho hlava padla pod ostrou sekerou, a s ní i poslední naděje chudé děvečky. Malostranské náměstí ztichlo v tísnivém smutku, ačkoliv málokdo znal skutečnou hloubku této tragédie.

Teprve po jeho smrti, když se ve Starém špitále uklízelo jeho skromné místo, nalezli dělníci pod prkny podlahy starou dřevěnou bedničku. A v ní, k úžasu všech, ležel poklad – bednička plná stříbrných peněz, které žebrák za léta nashromáždil, o nichž nikdo nevěděl. Bylo to bohatství, které mohlo oba milence zachránit, které mohlo zlomit okovy chudoby a dát jim společný život. Ale zůstalo skryté, neobjevené, až do konce. A tak se stalo, že láska, která měla být jejich spásou, se stala jejich zkázou, a poklad, který je mohl vykoupit, zůstal tichým svědkem jejich osudové tragédie.