Za dávných časů, kdy se nad českou zemí vznášela tajuplná aura starých věků a lidé ještě věřili v sílu prastarých proroctví, žil v Praze muž, jehož jméno mělo být jednou skloňováno s úctou i obavami. Byl to Jan Žižka z Trocnova, odvážný rytíř, který opustil rodné Trocnovsko, aby sloužil u dvora královny Žofie Bavorské, manželky krále Václava IV. V Praze, kolem roku 1409, byl Žižka komorníkem a zblízka pozoroval dění v královském městě, kde se začínaly rodit nové myšlenky a staré pořádky se otřásaly v základech.

Často doprovázel královnu na kázání do Betlémské kaple, kde zněl hlas Mistra Jana Husa. Žižka, muž prostých, ale pevných zásad, naslouchal Husovým slovům o pravdě, spravedlnosti a nápravě církve s otevřeným srdcem. Učení mistra Jana Husa ho uchvátilo a hluboce se ho dotklo, vtiskl se mu do duše a stal se kompasem pro jeho budoucí cestu. Nejen Žižka, ale mnozí Pražané cítili, že se blíží změna, že se starý svět drolí a nový, byť krutý, se dere na světlo.

Když pak po Husově upálení v Kostnici kolem roku 1419 napětí v Praze dosáhlo vrcholu a král Václav IV. nařídil pražským konšelům odevzdat veškeré zbraně, byl to právě Žižka, kdo poradil moudře. „Nechť se dostaví na Vyšehrad v plné zbroji,“ pravil, „a ukážou králi, že Praha není bezbranná.“ A tak se stalo. Konšelé, v čele s těmi z Nového Města, se shromáždili a v plné zbroji, s lesknoucími se přilbami a meči po boku, vyrazili na Vyšehrad. Král Václav IV., zvyklý na poslušnost, byl tímto nečekaným projevem síly a odhodlání natolik překvapen, že raději ustoupil a od svého nařízení upustil.

Netrvalo však dlouho a vření v Praze propuklo v otevřený boj. Dne 30. července téhož roku se Žižka aktivně účastnil událostí, které vedly k první pražské defenestraci na Novoměstské radnici. Spolu s Janem Želivským, bouřlivým kazatelem, stál v čele rozvášněného davu, který svrhl konšely z oken radnice. V té chvíli se ukázalo, že Žižka je nejen věrný sluha, ale i neohrožený bojovník a vůdce, který se nebojí postavit za to, čemu věří, byť by to mělo znamenat prolévání krve.

Osud však pro Žižku přichystal těžkou zkoušku. Za časů, kdy vedl husitská vojska, se rozšířila pověst o čarovném hudci na hradě Vlčinci, který svými tóny mátl a sváděl vojáky. Žižka, muž nekompromisní, takové věci nestrpěl a hudce nechal zastřelit, aby se zbavil zlé moci. Ale ani to ho neochránilo před temnou předpovědí. Před obléháním hradu Rabí v roce 1421, kdesi na cestě, stanula před Žižkou stařena či jeptiška, jejíž oči viděly do budoucnosti. S chvějícím se hlasem prorokovala jeho slepotu. Žižka, zvyklý na boje a rány, se nad tím možná pousmál.

Pravilo se, že osud se naplnil záhy. Při obléhání Rabí, kde bojoval bok po boku s hejtmanem Matějem Loudou z Chlumčan, zasáhla Žižku šipka či střela do druhého oka, které mu zbývalo. Byl to střelec Přibík Kocovský, kdo se stal nástrojem osudu. Tma obestřela Žižkovy oči. Byl převezen do Prahy k léčení, kde se usadil v domě „U Černého beránka“ na Starém Městě. Mnozí si mysleli, že teď už je s ním konec, že muž, který nedokáže vidět, nemůže vést vojsko. Ale mýlili se.

Žižka, ač zcela slepý, neztratil nic ze své vůle a odhodlání. Jeho mysl byla ostřejší než kdy předtím a jeho smysly, zbavené zraku, se zostřily. Pokračoval v čele husitských vojsk, řídil boje z vozu, na němž stál, a jeho hlas, burácivý a neochvějný, naháněl nepřátelům hrůzu. Vedl své voje z jedné vítězné bitvy do druhé, stal se legendou ještě za svého života, strašákem pro katolickou Evropu.

Jeho životní pouť však nebyla nekonečná. V roce 1424, při obléhání Přibyslavi, dostihl Žižku jiný, neviditelný nepřítel – mor. Nemoc ho připravila o život. Pravilo se, že jeho poslední přání bylo, aby mu stáhli kůži a z ní udělali buben, který by i po jeho smrti děsil nepřátele. Byla to jen pověst, ale tak mocná, že se jí nepřátelé báli víc než živého Žižky.

Po jeho smrti se jeho druhové, jemu věrní až do konce, nazvali sirotky, neboť ztratili svého otce a vůdce. A tak skončila pozemská pouť Jana Žižky z Trocnova, muže, který z komorníka královny povstal v nevidomého vojevůdce, jehož jméno zůstalo vryto do dějin české země jako symbol odvahy, neústupnosti a víry. A i když jeho oči neviděly, jeho duch viděl jasněji než mnozí s očima otevřenýma.